Jiří Konvrzek dělí průměrné posluchače na dva nesmiřitelné tábory: jedna skupina ho nesnáší, zatímco druhá skupina ho ještě neslyšela. Naštěstí pro něj existuje ještě třetí (z celorepublikového hlediska zanedbatelná) skupina, která ho pro jeho svérázný styl miluje. Popravdě řečeno, kdybych jednoho z fanoušků Jiřího Konvrzka osobně neznal, tak bych o existenci té třetí skupiny možná i vážně pochyboval, ale takhle vás můžu ubezpečit, že ti fanoušci opravdu existují. A nejsou to ledajací fanoušci, protože Jiří Konvrzek není ledajaký hudebník! Je totiž dokonalým ztělesněním představy o Indies a vlastně o celé české alternativní scéně. Nebo si dokážete v rádiu představit písničku o zabíjačce, kde byl místo prasete úmyslně poražen radiátor?
Po předchozím odstavci už je asi jasné, že já mezi Konvrzkovy fanoušky nepatřím, ale to by nemělo vadit, protože ty pravé fanoušky takhle recenze stejně nezajímá a tohle CD už mají - stejně jako všechny (obě) předešlé.
Zvláštností je, že Jiří Konvrzek každou desku vydává pod jinou hlavičkou. První byla nahraná se skupinou Třetí zuby, kdežto druhá byla "sólová". Jméno "konVRZek" na téhle desce tak naznačuje, co se na ní dá z personálního hlediska očekávat - větší část nahrávky obstaral pan domácí osobně, jen o rytmickou sekci se postarali dva hosté/spoluhráči.
Celkový zvuk desky pak dokonale odpovídá danému složení a na alternativní poměry je poměrně tradiční. Jiří Konvrzek sice hraje prakticky na cokoliv (včetně absurdních nástrojů, které si sám vyrábí z plastových trubek, nebo hybridů jako je kytaromandolína, nad kterými by se Přemek Podlaha v Receptáři definitivně rozplynul blahem), ale žádná symfonie se nekoná. Aranžmá jsou docela úsporná, prim většinou hraje svatá trojice rockové hudby: bicí, baskytara a kytara (nebo něco podobného) a veškeré rarity a exotika slouží spíše na dochucení.
Skoro každá písnička na desce je v jiném stylu nebo dokonce i z jiného kontinentu. Najdete tam diletantské rock'n'rollové retro, komorní lo-fi funk i alternativní amatérismus ve studiové kvalitě, ale přesto se nedá říct, že by deska působila nesourodě. Naopak je to pořádný, jednolitý a jen hrubě otesaný šutr.
Všechny písničky totiž spojuje naivistický přístup k nahrávání, kde se na nějakou přesnost nahledí a dusící se trubka je považována za stylotvorný prvek. Korunou završující dílo je ovšem Konvrzkův stylizovaný zpěv, který je zřejmě rozhodující pro to, jestli je tohle deska pro vás nebo proti vám.
Znalci Konvrzkovi obvykle jako spřízněné hudebníky předhazují Václava Koubka (může být) a Petra Zezulku z Cimentu (i společný TV dokument prý existuje), ale mně osobně připomíná ze všeho nejvíc Petra Vášu. Lépe řečeno parodii na Petra Vášu. Zní to totiž zhruba tak, jako by se maďarský pacient na foniatrii snažil zazpívat Janáčkovu operní árii bez toho, aby rozuměl textu. Konvrzek se neohlíží vpravo vlevo a sebejistě pěje navzdory hudbě i slovům. Vášovské je především přehnané zdůrazňování některých slabik - navíc se mi nepodařilo odhalit, podle jakého klíče si je vybírá.
Pod tím vším se na první poslech trochu ztrácejí texty, ale při podrobnějším ohledání se ukáže, že jsou sice dost dadaistické, ale rozhodně ne hloupé. Ani jeden z nich není milostný, ale zato jsou většinou zlehka vtipné.
Hodnotit tuhle desku nebo samotného Jiřího Konvrzka nějakými hvězdičkami je přinejmenším zavádějící, protože neexistuje žádné kritérium, podle kterého by ho bylo možné měřit, navíc nezapadá ani do žádného žánru.
Deska ze všeho nejvíc působí jako rafinovaná parodie na alternativní scénu - a stejně nepatřičně, jako když Zdeněk Liška pro skupinu Mimikry složil velký televizní hit "Bič boží", jenomže u Konvrzka je ten poměr nepatřičnosti dneska obrácený. Prostě ho budete buď milovat, nebo nenávidět. V každém případě je to deska unikátní a pokud se vám nelíbí, tak prostě nejste schopni ocenit opravdovou originalitu! =)
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
