Oč nenápadnější tahle mělnicko-pražská čtyřčlenná posádka je, o to méně konkurence byste jim na domácích závodních drahách hledali. Návrat do garáží s logem stříbrné raketky (kde už před časem jeli jeden společný závod s Point) se jim po koketování se zeleným trávníkem a osmnácti jamkami v ašském klubu Day After vyplatil, nádrž je plná, a vyladěný motor točí naplno. Jízda v téhle po všech čertech nabušené káře je sice krapet o kejhák, ale nemusíte se bát. Ani tuningem upravená vozítka frajerů z okolí na vás mít nebudou, a ve slepé uličce rozhodně neskončíte. Takže pozor jen na chystaný bodový systém.
V místních krajích panuje podivná představa, že punk jako žánr je jednak jednou pevně daný, vyčerpaný a nereformovatelný, a jednak že bez jisté loutkové čtveřice na nitkách v rukou jistého majitele butiku by to nešlo. Jako by krom britského neexistoval i punk americký (ne ne, Offspring a Green Day opravdu nebyli první...). Na dřevu přineseném do lesa je ovšem vyrýpáno, že možností kudy vpřed je (jako ostatně vždycky) spousta. A Anyway jsou úplně ukázkovým příkladem, že to jde. I na své albové dvojce míchají punk s hard-corovou zběsilostí, noiseové stěny prokládají nápaditými melodiemi a stejně jako neflákají koncerty, je i z nahrávky cítit zaujetí, přemýšlivost a dotaženost nápadů. Ne - rozhodně nechci ohrnovat nos nad ostatními punkery, jen mi přijde, že tady si nikdo nelebedí v už vymyšlených schématech, ale rozvíjí si je po svém (protože to je zábavné), nebojí se i kombinovat. Tam, kde na to třeba (duchovně ne zas tolik vzdálení) Esgmeq jdou syrovostí a přirozeností, tam se Anyway vrhají zarputile po hlavě.
Už úvodní hysterický výkřik předznamenává, co se bude dít. Honička jak z akčních filmů. Rozjezd střídá hitovka "Sick", s charakteristicky sekanou kytarou a vzájemným doplňováním dvou hlasů, takřka už poznávacím znamením, podle kterého Anyway příště už kdykoliv identifikujete po pár vteřinách. Zároveň to ale není ten případ, kdy vám kapela v první skladbě představí jeden model, a v těch následujících už jen ukazuje, na kolik způsobů ho umí. Jestli vám tady skladby splývají, tak to znamená, že posloucháte poprvé, a nebo že to předtím bylo jen jedním uchem, protože po páté, šesté už si je fakt nespletete.
Nálady sahají od melancholických poloh v "Bar Song" a až indie-kytarové "Dirty Shoes", přes rozpogovaný rock'n'roll "Extinction", po špinavý nadupaný noise rock "I Feel Bad". O důležitosti brzd tu nikdo nepochybuje. Skoro každá skladba je něčím specifická, a až asi na dvě tři výjimky, mě baví skoro všechny - vždy jinak a něčím jiným. A ještě dvě věci ve výčtu výjimečnosti: Za prvé foukací harmonika. Tentokrát ještě rafinovanější, a rozhodně ne jen pro ozdobu. Za druhé zpěv. Pokud patříte k těm, kteří si zoufají, že jiní jen řvou nebo chroptí, pak vězte, že tady se opravdu zpívá. Výrazně a dobře.
Nesedí mi tu toho jen opravdu málo. Třeba té hysterie by nemuselo být až tolik, a civilnost by občas nezaškodila ve větší míře. A že když už pánové přišli na některé opravdu chytré melodie, mohli by si je víc užít a posluchače v nich vymáchat, a ne se kolem nich jen prořítit jak Alonso v Imole. Ale nic to nemění na tom, že když té desce proniknete pod kůži (a garantuji, že to bude chvíli trvat), užijete si ji. A taky vám pak určitě dojde, že na Silver rocket (kteří tentokrát kooperovali s německým labelem More Noise Less Music) rozhodně nevyšla omylem, a jak moc sem mezi ostatní kolegy zapadá.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
