Moimir Papalescu před nějakou dobou odešel z The Nihilists. Teď už je v čele jeho pozornosti jen projekt Magnetik, kde spolupracuje s Peterem Van Krbetzem. Naposled jsem měl s Magnetik tu čest, když vydali svou desku "Magnetik". Od té doby jsem s nimi neměl co dočinění a jejich poctu H.G.Wellseovi jsem tak nějak prošvihl. Co se změnilo? No povězte mi! Nezačal on být Papalescu tím váženým umělcem, proti kterému se nikdo neodváží říct ani popel? V očích všech nepochopitelným géniem? Nevyrůstá nám tu Mike Patton č.2?
Album "Laudanum" má sice hodně daleko do Pattonových "skladeb" typu "Robot Sex", vlastně je spíš jejich pravým opakem. Zatímco "Robot Sex" je brutální, perverzní porno z oceli a uhlíkových vláken, "Laudanum" je tenká jemná nit, která se vám nese nocí plnou snů zahalených v mlze.
K CD nám X-Production přibalili stránku A4 s PR řečma, takže z toho opíšu to, co si můžete přečíst na ostatních webech, které na desku pějí chválu. Album "Laudanum" vznikalo především v noci, což se otisklo i do jeho atmosféry. Pro jeho zvuk se stal ústředním nástrojem legendární Yamaha DX-7. Hudba samotná je čistá, nekomplikovaná, emotivní. V dnešní zrychlené době by měla vyvolávat spíše pocity klidu a soustředění. Ideální pro ty, kteří se dokážou na chvíli zastavit a zaposlouchat.
Toto PR mě staví do pozice, kdy můžu všechno odkývat a rozplývat se nad epochalitou (kam se hrabou GNU) těchto geniů, a nebo přiznat, že jsem hudební buran a napsat, že mi ta deska nic moc nedává. Upřímně si myslím, že na hudební CD se tam toho děje trošku málo. Jako soundtrack ke snům ideál. Ve spojení se snovými vizemi odehrávajících se ve vašich myslích, kde by hudba tvořila tichý podklad, by bylo CD ideální. Ale když tu sedím, poslouchám tohle CD a koukám do záře monitoru, tak občas mi i ten statický obraz přijde zajímavější, než hudba plynoucí z reproduktorů. Na to, že si sednete a zaposloucháte se, se toho prostě děje moc málo. Jen málokrát se vás ta hudba dotkne tak, abyste ji alespoň jednou buňkou kůže cítili. Spíš většinou pluje kolem vás. Z celého alba si pamatuju přesně dvě skladby. Tou první je "Clear", kde se skoro pět minut ozývá tón, který 16 sekund pomalu utichá, aby vzápětí mohl zaznít znovu. Tou další je "Nepenthe", kde se alespoň trochu něco děje.
Jestli se chtějí Magnetik ucházet příští rok o post headlinera na festivalu "Expozice nové hudby", tak jsou možná na dobré cestě. Otázka je, jestli to bude někoho bavit, kromě rádoby hudebních vědců. Možná jsem jen člověk, který se nedokáže zastavit a zaposlouchat se. Každopádně CD do mne příliš neproniklo, možná by ale Magnetik mohli příště zapracovat na soundtracku k tomu nejpomalejšímu filmu z dílny Davida Lynche – to by měli intelektuálové radost. Mě zavolejte, až začnou Magnetik dělat zase desky ve dne.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
