Čtvrtá řadovka od největších britských hvězd současnosti je albem, které je dokázalo s noblesou vyvézt z fáze, kdy v souvislosti s nimi mnoho škarohlídů hovořilo něco o tápání a sebevykrádání. Velmi vzdušná a přirozená britpopová nahrávka s mnohými aranžérskými fórky věhlasného Briana Ena. To je ve zkratce "Viva la Vida Or Death And All His Friends". Vlastně jsem chtěl ještě v létě psát cosi o nenaplněných nadějích a stále se prohlubujícím stereotypu, do kterého se v průběhu posledních let hudba Coldplay dostala. Bohudík jsem s recenzí trochu počkal a tak získal čas na podrobné strávení jejich nového alba. Předně musím říct, že jde v rámci kariéry britských Coldplay určitě o dílko přelomové a svým způsobem i výjimečné. Všechny změny jakoby se nedotýkaly jejich stylového zaměření, ale pouze formy, v jaké skupina své nové nápady předkládá. Z těch se jaksi polehoučku vytratila přeslazenost a prvoplánovost, tolik typická pro některé položky z předchozího, okázale vypulírovaného nosiče "X&Y".
Mnoho zdejších písní v sobě pojí tak zajímavé a vzájemně rozdílné momenty, že tyto by dokázaly vystačit na podstatně více materiálu. Naopak určitou koncepčnost celku umocňuje několik příbuzných pasáží, opakujících se několikrát v průběhu celé nahrávky. Skladby na "Viva la Vida Or Death And All His Friends" nejsou v žádném případě záležitostí na několik málo poslechů, protože jejich skutečná hodnota se prakticky vynoří až o něco později, než tomu bylo u kteréhokoliv z předchozích alb Coldplay. Možná to bude i osobou a stylem práce producenta (kterým se pro tentokrát stal věhlasný zvukový kreslíř Brian Eno), že album nepůsobí tak vyumělkovaně, ale oproti svým předchůdcům znatelně přirozeněji a opravdověji.
Už v předstihu zveřejněný pilotní singl "Violet Hill" měl světu dokázat cosi o zhrubnutí kapely, která vždy stavěla na teskných melodiích a melancholii. Album rozjede vzdušná instrumentálka "Life In Technicolor", která nic netušícího posluchače navnadí na další porci příjemných melodií. Co však přijde po ní, je jednoduše výborné. Hned následující, pomalu se rozjíždějící chorál "Cemetaries Of London", dokáže svou ponurou atmosférou a celkovým vyzněním doslova přikovat. Tato neuvěřitelně sugestivní píseň má všechny atributy, které reprezentují kvalitní britsky střižený pop, navíc zde ponurý a nostalgický - a to zejména díky níže položenému zpěvu Chrise Martina. V písni "Yes" naopak zaujme citlivé využití různých exotických smyčců, odkazujících až někam k arabskému folklóru. Jejich role je zde sice jen dekorační, ale i tak dokážou píseň znamenitě vygradovat. O tom, že spojení těchto prvků s pověstnou melancholií Coldplay, vytvoří neskutečně sugestivní a originální zážitek, netřeba diskutovat. Další trefou do černého je "Lost!", nahraná v podobě jakéhosi klášterního gospelu, vtesávaného do hradeb neprostupných hammondů. Něžná "42" má v sobě chytlavost "In My Place" a patří k nejsmutnějším a zároveň nejméně přímočarým písním na novince (pozn. autora: všimněte si zlomu do svižnější instrumentální pasáže zhruba ve dvou třetinách její délky – zde zní Coldplay dokonce jako Sonic Youth). Jejím pravým opakem je odlehčená "Viva La Vida", bohatě aranžovaná a dekorovaná nejrůznější orchestrací.
Co říct závěrem? Myslím, že s touhle nahrávkou si Coldplay dokázali získat alespoň část z nespočetné řady jejich odpůrců nebo lidí, které ještě nedávno zanechávali úplně chladnými. Pro ty, kteří na nich ujížděli od samých počátků, bude naopak trochu složitější prokousávat se tímto novým materiálem, který navíc nedisponuje tak prvoplánově líbivými a přímočarými songy jako tomu bylo v minulosti. Album je to však znovu po všech stránkách vypiplané a dotažené. Navíc potěší rozumnou délkou a zcela novými způsoby aranžování. Určitě smysluplné pokračování kariéry těchto věhlasných Britů.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
