Tři dlouhá léta si museli příznivci olomoucké skvadry Hazydecay počkat na novou studiovou desku. Situace na scéně se za ty tři roky docela změnila a Hydy jako ten typ kapely, co stále hledá nové hudební výzvy (viz. jejich povedený Unplugged), rozhodně nezaspali dobu. Bylo by tedy asi naivní se domnívat, že tahle parta dnes už pěti charismatických chlápků přijde na sklonku roku 2009 opět s nu-metalovou deskou. A hned úvodní skladby novinky všechny nevěřící Tomáše z tohoto omylu docela rázným způsobem vyvedou. Album pojmenované "INOCHI" (japonsky "život") otevírá zajímavé akustické intro, jehož motivy budou použity i v jedné z následujících skladeb, což se dá na poměry žánru považovat za poměrně progresivní krok. A máme tu první regulérní skladbu "Inspection Of The Enemy" - tak takový metalový nástup v rychlém tempu s hojným využitím dvojkopáků asi málokdo čekal! Hned na této úvodní skladbě jde vidět obrovský stylový posun, který Hazydecay urazili od své poslední, spíše tradičně pojaté a ne tak silné desky – skladba, která jako by z oka hvězdným Killswitch Engage vypadla, kdy si hlavně v refrénu barvou hlasu a frázováním Adam nezadá se samotným Howardem Jonesem. A smích šílencům v podání Adama už jen dotvrdí, že úvodní skladby desek byly vždy silnou zbraní olomouckých.
Následující "Breaking The Fortress" je klipovka známá už od jara a kdyby žádná jiná, tak tahle věc dostane v koncertním playlistu i do budoucna své pevné místo, protože právě ona nejvíc plní roli oné hymny, jako byly už dříve "Angelz In Da House" nebo "To All Who Survive". "Night Animal" je pak další vál, který by se bez jakékoliv nadsázky mohl objevit na deskách Killswitch Engage – vynikající, skvěle zaranžovaná polobalada se strhujícím refrénem. "Fairy Failed" jsou pro změnu Trivum jak vyšití, a to nejen v refrénu, ale i celkově podobným vyzněním kytar. Začátek poeticky znavené skladby "Musical You Gonna Hate" a její ústřední riff obecně vám zas bude připomínat novější Slipknot, aby se vše v refrénu zase přehouplo do stylu Matta Heafyho a jeho souputníků, a to včetně backvokálů. Sedmá "Watching Me" svými vyřvanými slokami, přímočarou strukturou a nu-metalovým riffováním hodně upomíná na minulou desku, abychom se následně dočkali dalšího Trivium like songu"The Quest". Hlavně v refrénu je to až k neuvěření, protože Adam zde zpívá úplně, ale úplně jak Matt – ta nenadálá změna barvy hlasu je prostě k neuvěření a i kytarové vyhrávky rovněž upomínají na i u nás velmi populární floridské sekerníky. Jedinou výtku tak mám k závěru skladby, kdy se refrén zbytečně zopakuje hned několikrát a skladba pomalu vyznívá do ztracena. Škoda, odtučňovací kůra o poslední minutu by skladbě jen prospěla, zvlášť kdyby bylo vše zakončeno onou přirozenou gradací kolem tři a půl minuty stopáže, která se k tomu přímo nabízí. "Smash"! Tak tenhle vál nás vrací až někam ke zlatým časům "Jewelz Of Concrete" - přímočará struktura, výrazný rap, "patriotický text" (znalci kapely vědí, jak je to myšleno :) a konkrétní jmenování olomouckých reálií a osůbek v textu skladby. No a k tomu refrén, kde Adam tahá takové výšky, že by si z toho všichni ti "odbornou porotou" oslavovaní Superstáři zaručeně kákli. V tom novém zvuku a stylu kapely působí tahle skladba jako zjevení a zaručeně zahřeje na srdíčku všechny old school fandy, mezi které se řadím i já :)
Jak už je pomalu dobrým zvykem, máme tu jeden popový cover, tentokráte v podobě notoricky známé věci "Maniac". Tohle je ale taky asi jediný výrazný přešlap desky. Mám rád situace, kdy metalové kapely udělají cover popového hitu s nadsázkou a navíc i výrazně přearanžován, což se naprosto zničujícím způsobem povedlo u dnes už klasické koncertní hymny "Lady Karneval" z repertoáru nejmenovaného doživotního Zlatého slavíka. "Maniac" ale kromě krom přehrání osmdesátkového disko hitu tradiční rockovou nástrojovkou nepřináší zhola nic nového ani zábavného, dokonce bych se nebál říct, že zní přímo sterilně (a to včetně zpěvu). Tohle by byla ideální věc na nějakou limitku desky jako bonus, b-side singlu apod, ale na albu v tomto případě vyloženě ruší. Tady rozhodně palec dolů. Předposlední "With The Icons" je další spíš klasicky střižená věc, která funguje skvěle naživo, ale v rámci alba jde spíš o průměrnou věc. A máme tu samotný závěr, tak se mrkneme, co pro nás HeiaBros připravili na rozloučenou. Tak dámy a pánové, tahle věc je sice stejně velké klišé jako vánoční trhy (poslední pozice na desce, akustická balada, text o lásce...), ale Adam zde v refrénu předvádí naprosto dechberoucí pěvecký výkon, ze kterého mrazí a který posadí na zadek doslova každého. Kdyby se v českých poměrech díky nějaké nepředstavitelné náhodě dostala tahle věc do rádií, sesadilo by to zcela jistě Petr Koláře z piedestalu (pop)rockového boha a idolu řady dívek a jejich matek. Nehledě na to, že Adam by díky své rovněž mohutné hřívě tento post popové ikony převlečené za rockera v klidu mohl obsadit. To by ale musel chtít a to už je jiný příběh… Na Hazydecay mi před lety z počátku vadily moc party texty, na druhou stranu je to hudba, která má hlavně bavit a chlapi v tomhle rozhodně ctí okřídlené heslo "Víno, ženy, zpěv", v jejich případě tedy "chlast, děvky, metal"… a kérky. Hodně kérek.
S novou deskou jsem měl ze začátku docela problém, protože ten stylový skok je značný a po prvních posleších mi některé skladby přišly jako až moc křečovitý pokus o žánrovou změnu, nicméně postupem času nové vály odkrývaly své kouzlo a stejně tak i na první poslechy nepostřehnutelné muzikantské vychytanosti, související s přibráním druhé kytary. Je tu mnohem propracovanější struktura skladeb i aranže než dřív, škoda jen zatažení basy, což ale vychází z podstaty žánru – do melodického metalcore by se ta pleskavá kornovská basa opravdu moc nehodila. Dobrá, ono je to sice hodně neoriginální (inspirace Killswitch Engage a Trivium je víc než zřejmá), ale na druhou stranu, kdo jiný v českých poměrech by díky své odvěké přirozené schopnosti umět skloubit téměř popové melodie a metalový základ měl být označen za "české Killswitch". A v neposlední řadě, kdo jiný než právě Adam B. Sychrow by tyhle skladby dokázal zazpívat s takovým přehledem. Vyzdvihnout musím i výrazný posun v herním stylu bubeníka Minna, který musel ty nohy sakra trénovat. Jediný zásadní problém mám tak v docela umělém a sterilním zvuku a to především s nazvučením kopáků. Ty zní hrozně nepřirozeně, natriggrovaně a vůbec, ze začátku se to neposlouchá moc příjemně. To je docela problém, když si jich ve všech skladbách užijete do sytosti, ale při troše vůle se na to dá zvyknout a hlavně, naživo se tento problém ztrácí. Stejně tak i obecně zní nové skladby naživo mnohem líp než z desky. Co tedy uvést na závěr. Hazydecay na své třetí oficiální desce předvedli velký kompoziční i muzikantský posun a současná podoba jim rozhodně svědčí. Ačkoliv jdou s dobou, jsou to pořád Hazydecay, i když trošku sofistikovanější než dřív. Hlavně je to ale deska našlapaná výbornými nápady a o to jde přece především, no ne?
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
