Na druhé album australských holobrádků Wolfmother jsem byl opravdu zvědavý. I proto, že nescházelo mnoho, a nemuselo vůbec vyjít. Alespoň teda ne pod hlavičkou Wolfmother. Původní trio se totiž po výrazném úspěchů své stejnojmenné prvotiny rozdělilo na dva tábory a podobně jako v případě Guns N' Roses to bylo v poměru zpěvák vs. zbytek kapely. Podobně jako v případě téhle slavné formace nakonec název kapely uzmul zpěvák a pod touuto hlavičkou a s novou sestavou natočil další desku. Zde ale veškerá podobnost končí. Zatímco v případě "Guns" to nebyl jen Axl Rose, ale stejně tak i Slashova kytara jako bicí Matta Soruma, co dělalo nejslavnější sestavu tak jedinečnou. Při vší ústě ke zbylým původním členům Wolfmother byl právě Andrew Stockdale nejen tváří, hlasem a kytarou skupiny, ale i hlavním tvůrčím mozkem a to se potvrdilo i na druhém studiovém zářezu formace, které si svou kvalitou v ničem nezadá s ceněným debutem.
Nové album se natáčelo místo Spojených států v Británii a to pod producentským dohledem Alana Mouldera (mimo jiné Depeche Mode) a ačkoliv celkový sound trošku ubral na syrovosti, samotné skladby se paradoxně zdají o něco tvrdšími než na debutu. Nenajdeme zde navíc ani žádný vyložený "cajdák", prostě hardrock a zase jenom hardrock.. Je neskutečně osvěžující v současné době indie popových "produktů" a nepovedených kopií (z mého pohledu) už tak nesmírně přeceňovaných Joy Division slyšet desku, která svou živočišností, energií i hudebními postupy umně navazuje na rockové velikány 70. let a hrdě nese jejich vlajku i do v 21. století. Podobně příjemným retrem jako Wolfmother jsou pro mě snad jenom The Black Crowes a některé starší fláky od Lennyho Kravitze.
Nyní už ale něco víc k vybraným skladbám jinak navýsost vyrovnaného a kompaktního alba. Desku otvírá song "California Queen", šlapající rockový otvírak s výraznou baskytarou, který v refrénu evokuje zlaté časy Black Sabbath. "White Feather" si ústřední kytarový riff půjčuje hodně ze "Start Me Up" od veleslavných Rolling Stones a zpívat v ní Mick Jagger, klidně by se dala za některou ze "Stouních" věcí považovat. Následující "Sundial" nejvíc připomene Audioslave blahé paměti, a to jak Cornellovským způsobem zpěvu, tak zemitými Morellovskými riffy. I tak je to ale paradoxní situace, protože jak Wolfmother, tak o dvě generace starší ex-členové Audioslave vycházejí ze stejných hudebních vzorů :-) "In The Morning" svou prosluněnou atmosférou silně evokuje rockové kapely 60. let, Kalifornii, volnou lásku, trávu a vůbec všechno to, co k vrcholnému období hnutí hippies patří. "10 000 Feet" se vyznačuje hard rockovou zemitostí a jistým smyslem pro dramatické vystavění atmosféry upomene na Deep Purple v duchu jejich "Perfect Stranger". "Far Away" je takový opravdu do očí bijící crossover - úvodní kytarová vyhrávka ne nepodobná kultovnímu hitu The Smashing Pumpkins "Today", sloky jak od současných písničkových Green Day, refrén z dílny Oasis, no co to je? Nic originálního, ale poslouchá se to sakra příjemně. Silně psychedelická "In The Castle" přináší totální Led Zeppelin se vším co k tomu patří a stejně tak závěrečný, téměř sedmiminutový opus, se nese rovněž v nejlepších duchu této legendární čtveřice.
Wolfmother na svém druhém album nabídli sevřený a kompaktní materiál, který kapelu nikam neposunuje, ale nabízí je fanouškům přesně takové, jaké je chtějí mít. Živelné, energické, s "plantovským" vokálem a nádherným bookletem s ilustracemi, za které by se nemusely stydět všechny art rockové veličiny 70. let včetně samotných Pink Floyd. V dnešní době plné bezpohlavních rádoby indie kytarových paskvilů je tohle příjemné (byť těžce neoriginální) retro zlatých časů hard rocku příjemným balzámem na duši rockového fanouška.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
