Před nedávnem obletěla hudební svět zpráva o tom, že jej v brzké době nadobro opustí další legenda. Němečtí Scorpions patřili po mnoho let k hlavním představitelům světové hardrockové scény. Do povědomí nejen zainteresovaných se zapsali mnoha bezesporu nezapomenutelnými hity, které jistě jen tak neumlknou. Umlknou však protagonisté samotní, neboť se rozhodli ukončit svou bezmála padesátiletou jízdu hudebním nebem. Člověku z toho skoro srdce zaplesalo, když se dozvěděl tu novinku. Zase končí jedna éra. Ale upřímně řečeno: je lepší to zabalit důstojně a v plné síle, než se pomalu rozmělňovat ve vlastním případném neúspěchu, hádkách či jiných bahnech, jak tomu bývá u mnoha dlouhověkých kapel. Odchod ale bude ještě nějaký ten pátek trvat. Nejprve vychází poslední deska "Sting In The Tail", zatímco se v Evropě rozbíhá celosvětové megaturné, jež by mělo během pěti let postihnout stejný počet kontinentů. Teprve poté se "Škorpíci" odeberou do hudebního důchodu.
Ještě než ale přišlo toto definitivum, rozhodla se parta kolem Klause Meineho využít svého vlivu pro dobrou věc. V době, kdy všeobecná modernizace dohání svět k úpadku a víc než co jiného se řeší, jak vyplout ven z nevyhnutelného ekologického maléru, i oni narukovali k zelenému tažení. Konkrétně pak v kauze kácení deštných pralesů. Netřeba tedy vysvětlovat název DVD "Amazonia" a jeho podtitul "Live In The Jungle". Kapela se dokonce zapojila do spolupráce s hnutím Greenpeace a též jim přislíbila část výtěžku z tohoto recenzovaného počinu. Ostatně, DVD je koncipováno jako jeden velký ekologický vzkaz. Začíná to obalem zdobeným pralesními motivy a rudým nápisem "STOP AMAZON DESTRUCTION", pokračuje pózováním s transparenty podobného smyslu a vrcholí několikaminutovým dokumentem přiloženým v sekci Special Features, v němž se hudebníci prolétávají nad zpustošeným amazonským pralesem a komentují jeho žalostnou situaci. Tato sekce rovněž obsahuje záznam pětice songů odehraných na koncertu v Manaus roku 2007, kde se sešlo na 40 000 diváků.
Pak už ale přichází na řadu hlavní část DVD, tedy video z koncertu v brazilském Recife, který se odehrál v září 2008. Hned na začátku překvapí dobře provedený střih a živost videa. Očekával jsem spíše něco ve stylu "Flight 666", se kterým loni přišli další šedesátníci Iron Maiden, a měl jsem z toho strach, jelikož toto video nebylo ruku na srdce nic moc – a to přivírám jedno oko. V případě Britů šlo především o nezvládnutý střih, který nebavil, málo kamer a také o nepříliš herecké umění protagonistů, kteří před kamerami vypadali až moc nuceně. V celkovém výsledku z toho pak byla nuda, kterou na jeden zátah nezhlédnete. Koneckonců, u většiny hudebních DVD mám já osobně docela problém vydržet od začátku do konce. To však není případ Amazonie, jak se mi později potvrdilo. Pravda, dývko obsahuje nějakých třináct nepříliš dlouhých songů, ale i tak - baví a to je podstatné. Zásluhu na tom nese nejen o něco "lepší" herecké podání muzikantů, ale také mimo jiné přítomnost létavé kamery a tudíž možnost zahrnout detailní záběry hráčů nebo pohledy do publika.
Vše odstartuje energická a rázná "Hour 1" ze zatím posledního alba "Humanity Hour 1", která má jasný účel, a to nažhavit diváky. Klaus Meine se až do konce snaží co nejvíce bavit přítomné v sále, pózuje s brazilskou vlajkou nebo hází paličky do davu. Na druhou stranu je ale po celou dobu nečekaně střídmý co se týče jakýchkoliv mimopísňových projevů. Veškerá kázání takřka omezí jen na ohlašování následujících songů. Rudolf Shenker svými psychotickými grimasami a zběsilým poletováním po pódiu co chvíli hrozí explozí, kdežto druhý kytarista Matthias Jabs se v extatickém opojení tváří, jako kdyby prožíval jeden kytarový orgasmus za druhým. To baskytarista Pawel Maciwoda se příliš neprojevuje, zato se v závěru hned dvakrát převlékne do dresů místních "kanárků". James Kottak se snaží předvádět, co mu jeho bicí souprava dovolí, občas to vezme vestoje a kromě energického bubnování žongluje s paličkami nebo se sem tam zpěvem připojí k sborovým partům.
První čtyři písně jsou rychlejší a našlápnutější. Teprve pátou skladbou se člověk zahloubá do scorpionovské baladické roviny, a to v písni "Always Somewhere". Hlavní aktéři usednou na připravené stoličky a popadnou akustické kytary, které jsou ještě více netradiční než jejich elektrické protějšky, a to právě tím, že jsou provedeny ve stejné tvarové stylizaci, tedy flying V pro Rudolfa Schenkera a explorer Matthiase Jabse. Mimo nich se na pódiu objeví také klávesista a další kytarista. Přidá se i trio otřpytkovaných snědých vokalistek-tanečnic (ty slouží převážně jako ozdoba, jelikož k mikrofonu se nakloní sotva párkrát na několik krátkých vzdechů) plus dvojice černoušků obsluhujících perkuse a jakési zvláštní domorodé nástroje, připomínající rybářské pruty z bambusu (laskavý čtenář promine trestuhodnou neznalost toho času notorického sabotéra hudební výchovy). Všichni tito muzikanti pocházejí z pořadatelské země. "Always Somewher" sice odezní, ale když už jsou tam všechny ty herečky a sedačky a akustiky a domorodí frajeři, pokračuje se akusticky a v ploužákovém tempu písní "Holiday". Ta díky přítomným perkusím získá zcela nový, exotický nádech a tak trochu připomíná brazilskou sambu, což ocenilo především rozeskáčivší se domácí publikum. V jednu chvíli přenechá Klaus Maine refrén vokalistkám, a to už si člověk vážně připadá jako někde na promenádě kolem Copacabany (ne že bych tam byl, ale povídá se to). Po této šestiminutovce už však následuje další veleznámý oplodňovák, a sice "Dust In The Wind" – pro mě asi jednička tohoto kotouče.
A když už "Dust In The Wind", tak rovnou "Wind Of Change". Sotva to přítomným z prvních tónů dojde, už se publikem line vypískávání úvodní hvízdací melodie, rozsvěcují se zapalovače a prskající prskavky, dívkám na ramenou svých hochů slévají tváře slzy, dav se plouží v jednom rytmu a hlavně přicupitá usmívající se Klaus Maine se slovy "...follow the Moskva, down to Gorky Park..." a pak už to jede. Prostě klasika a to taková, že vás polapí, i když sedíte v teple či chladu domova před PC nebo TV. Když člověk poslouchá tenhle protiválečný hit a zírá na tu jednohlasou ploužící se masu naplněnou přátelským souzněním, tak si říká, že bychom opravdu jednou mohli být "so close like brothers". A třeba ani ty Greenpeace nejsou jen najatí brigádníci a přírodní teroristi. Ale dost pacifismu a patosu. Ona totiž ta atmosféra je tak podmanivá, že když u toho člověk píše recenzi, začne nezadržitelně sklouzávat k sentimentalitě.
To bylo ovšem jasné i muzikantům, a tak hned po doznění tohohle slaďáku zase prohodili nástroje a přiklusali s nářezovým songem "321", v němž jsou tak hluboké kytary, že připomínají až death metal. Ještě že fanoušci stačili poschovávat všechny ty zapalovače a postavit holky zase zpátky na zem, protože o takovou "živou" fireshow by asi nestáli ani Kissáci. Následují další dvě skladby podobného ražení, načež se opět vytahují kapesníky, protože konečně uzrál čas na "Still Loving You". Po ní se Scorpions rozloučí další ráznou hymnou "Rock You Like A Huricane". Nečekaně nepřišel žádný přídavek, což tedy nevidím jako nějakou neslušnost, zvláště v době, kdy přídavky již nejsou bonusem nebo alespoň trochu překvapením, nýbrž očekávanou a poněkud prozíravě připravenou hrou, ne-li strategií živých show.
Režie videa je výborně zvládnutá, protagonisté vytvořili skvělou show plnou mnoha netradičních zpestření a nabitou energií. Songy byly vybrané tak akorát, vyvážily se ploužáky i nářezy. Může se zdát, že by jich klidně neškodilo o dva tři více, ale je to stejné jako v případě samotného působení kapely: raději přestat v nejlepším a odejít z pódia se zdviženou hlavou než fanoušky unudit. Celý průběh DVD je velmi plynulý a přitom poutavý. Zaujmou například některé nové podoby písní. Šest hvězd ze sedmi je myslím oprávněných, jelikož záznam je výborně zpracován jak po zvukové, tak po filmařské a obrazové stránce. Příznivcům této kapely vřele doporučuji, těm ostatním mohu říci, že zhlédnutí "Amazonie" pro ně nebude pouhou ztrátou času.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
