Rob Zombie je sice neúnavný workholik na kulturním poli, ale zároveň i velmi pragmatický obchodník, který svou kůži neprodává lacino. Nebo lépe řečeno, ví co a jakým způsobem to prodat, takže jde zkrátka o pravou americkou celebritu, protože kdekoliv se zjeví, každého (včetně jeho samotného) zajímá hlavně to, co je na jeho činnosti nápadné na první pohled a až potom všechno ostatní. Vlastně je to znát už z jeho momentálního hudebního rozpoložení, které do zblbnutí omílá mnohokráte úspěšný recept z minulosti, aniž by se pozastavil nad faktem, že se v jeho případě s nějakými prvky invence již dávno nedá počítat.
Je tomu už hodně dávno, co jeho White Zombie patřili k poměrně progresivním kapelám a čerstvým zjevům rockové scény ve Spojených státech a dokázali řádně poškádlit nejednoho puritána. Svojí třaskavou směsí přímočarých rockových skladeb, dekadentních vizí, metalové kytary a industriálních základů dokázali ohromit kde koho a ve své době rozhodně patřili k velmi oceňovaným spolkům. Vždyť jejich fantastická psycho-sociální jízda "Astro-Creep: 2000" vzedmula v polovině devadesátých let obrovskou vlnu odporu i neskonalého nadšení. Stejné to bylo v případě Robova sólového debutu "Hellbilly Deluxe", coby futuristicky nastylizovaného rockového manifestu. V obou případech šlo o díla, která snesla vysoká měřítka kvality a dodnes platí za neodmyslitelné milníky své doby. Jenže od časů, kdy se Robovy aktivity začaly rozmělňovat mezi hudbu, film a několik dalších věcí (např. komiksy), to s jeho hudebními počiny šlo tak nějak z kopce, respektive, forma zůstala nezměněna, ale obsah a dobré nápady se kamsi vytrácely. Letos je tedy nejvyšší čas na nápravu, což novinka nesoucí název "Hellbilly Deluxe 2" plní zhruba z jedné poloviny.
Přestože nelze mluvit o nějakém výrazném odklonu ze zajetých kolejí, jedna změna se čerstvému nosiči upřít nedá – v minulosti převážně elektronikou nabalzámovaný sound a samply totiž v jejím případě částečně ustupují do pozadí, takže nejdůležitější úlohu přebírají téměř klasicky rockové skladby, stojící na kytaře Johna 5. Podobným způsobem se dnes vlastně prezentuje i kolega Marilyn Manson, u kterého bombasticky vycizelovaný zvuk rovněž vystřídala prostá kytara, stejně jako úderný nihilistický marš ustoupil teskným songům. Čím jsou oba dva pánové starší, tím nám více tíhnou ke klasickému rocku vycházejícímu z bluesových základů (oba mají blíž k interpretům typu Alice Coopera – i když po pravdě řečeno, v této podobě a bez svých obvyklých zbraní na dědka ani náhodou nemají), až si říkám, jestli to na ně není pořád ještě brzy. Ona vlastně novinka Roba Zombieho není zas až tak zlá (tedy není tak zlá jako poslední nahrávka Mansonovi kohorty). Musíte si zkrátka nejdřív zvyknout na skutečnost, že nějaká zvuková progresivita a údernost skladeb, které měly schopnost vydatně zvedat adrenalin, k Robovi už nějakou dobu nepatří. Přímočaré a v rámci současných skladatelských možností i chytlavé skladby se opět prezentují zejména lascivními slogany a snadno zapamatovatelnou stavbou, takže většina z nich graduje do refrénů hodících se nejlépe pro ovládnutí davů pod pódiem. Co je na tom, že většina z nich přílišnou nápaditostí neoplývá? Všimne si toho vůbec někdo z jeho amerických fanoušků?
Kolekce je obohacena o booklet s mnoha "coolovými" fotografiemi a hororově komikovými kresbami, což bylo vždy u Roba zvykem, takže to celé v nahrávce umocňuje dojem, že je vše jako při starém. Rob Zombie prostě nahrál a nastylizoval novinku tak, aby po ní rychle sáhli všichni, kteří jej do teď obdivovali a poslouchali. Jenže osobně na ní, na rozdíl od dvanáct let starého debutu, neslyším ani 70% srdečního zaujetí, natož pak nějaký výbuch invence a modernosti. Rutinní práce.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
