Lyssa. Pro mnohé absolutní kult. Pro jiné takřka neznámý pojem. Každopádně. Kapela s jedním z nejkrásnějších příběhů vzniku. Posuďte sami. Tři kámoši se někdy v 90. letech minulého století rozhodli, že spolu chtějí dělat kapelu. Hlučnou kapelu. Ovlivněnou všemi těmi parádními noiseovými borci, kteří tady začali zajíždět do Bunkru, na "Sedmičku" a dalších klubů a plnili sny hrstce magorů, co se tehdy nenechala zblbnout celou masou blbostí, které tady začínaly jezdit taky, ale do nekonečna přísahali na spolky z kultovních labelů jako Amphetamine Reptile, Touch and Go! a dalších. Na tomhle podhoubí vznikl label a později i pořadatelský kolektiv Silver Rocket. Z tohodle kruhu "magorů" vznikli Gnu. A Lyssa. Prazákladní kmeny klanu stříbrné rakety.
Ale zpět ke vzniku samotné Lyssy. Tři kámoši, tři milovníci hlučných nářezů, tři kluci, jejichž hudební základy byly opravdu spíše chabé. Ten, o kterém se vědělo, že bude zpívat, musel logicky stát vpředu. Takže kytara. Jenže. Aby stíhal i zpěv, tak ta, co má na ovládání méně strun. Basa. Podle podobného klíče byly rozděleny i úlohy kytary a bicích. Lyssa byla na světě a hluk mohl začít.
Dámy a pánové, ač se to možná nezdá, Lyssa takhle opravdu vznikla. A Lyssa je tady ve stále stejné sestavě pořád! Na sklonku loňského roku jí vyšla teprve druhá (připomeňme si, že kapela vznikla už v těch 90. letech...) deska "El Clasico", kterou někteří důvěryhodní lidé s dobrým vkusem ihned začali řadit mezi svá nejoblíbenější alba loňského roku na světě. Mají k tomu opravdu důvod, nebo je to jen klanění se kultu? Odpověď ať si každý hledá, kde chce. A já vám k tomu povím jen asi tohle.
Lyssa se, po celou dobu co jí znám, drží svého neměnného, poctivého a na nic si nehrajícího modelu. Hlučná muzika, základní kytara-basa(zpěv)-bicí sestava a dohromady jedno velké a nadšené srdce. Organismus frajera a světáka, který ví "spousta času, jižní teplo, silný tělo... zlatej řetěz, lepší vlasy, dlouhý prsty...". Kus horkokrevné hispánské hrdosti "nebojím se tvýho hlasu, nebojím se svýho vzteku, nebojím se tvojí ruky, nebojím se svýho strachu". Touha po dobrodružství a odvaha pro hluboké ponory nejen do kytarového noise "nádech, nevyplaveš, nádech, neochabneš".
"El Clasico" naše tři borce zastihuje v období, kdy ještě lépe ví, že noise nemusí znamenat rozhodně jen tlak a bušení na hranici zběsilosti. O což koneckonců u Lyssy stejně nešlo nikdy. Tahle trojice se vždycky držela spíše středního tempa a precizní práce s přesně odměřenými dávkami kytarových nápřahů, milimetrů ticha i melodických výjezdů. Když tlak, tak vyvolaný spíše méně nápadnou a postupnou tíhou tuhé hmoty, když energie, tak sice mnohdy kurevsky silná, ale stejně vždy neprvoplánovaná. A k tomu vždy i kus příjemného napětí nad tím, kam tě vývoj skladby i častá skoro až mystika ukrytá v textech zavedou.
"El Clasico" si tenhle model drží stále. A Lyssa stále roste. Zatímco třeba dávné EP "Stryker" (1999) mě rozhodně moc nepřesvědčilo a já jsem tehdy přemítal nad tím, co vyvolává ty vlny nadšení a obdivu vůči kapele, první "velká" deska "Amoral" (2005) si mne už kolem prstu omotávala taky, protože šlo o mnohem lépe dotaženy a energičtěji zahraný model. Lyssa nemá potřebu experimentovat a hledat jiné cesty, než ty, na kterých se jí šlape nejlépe, ani na "El Clasico". Po šesti letech od první desky je to pořád Lyssa štýl, jen zase o něco preciznější, propracovanější a tím pádem i "nebezpečnější" a pod kůži zajíždějící "tahle řeka, tenhle strom, tahle voda, tenhle nůž, tohle maso, tahle krev...".
"El Clasico" je jinak taky jedna z výtvarně nejkrásněji řešených desek, co jsem poslední dobou viděl. Pokud jí máš doma, držíš tak v ruce dokonale dotažený kousek jak po zvukové (ano, Ondřej Ježek) tak i výtvarné (parádní černobílý design - Calvera, Bourek) stránce s komixem na motivy textů desky. V ruce tak držíš další dílko kluků, jejichž kapela vznikla skoro jako z pohádky. A díky vytrvalosti, kašlání na to "někam se dostat", ale naopak poctivé práci a přístupu se z pohádkového příběhu postupně vypracovala do reality lemované společnými koncerty se svými hrdiny typu Unsane, Vaz a dalšími. Do reality, kdy zde máme Silver Rocket release s číslem 50 a na něm kapelu, která se drží pořád svého kopyta a při tom je pořád lepší.
Konec. Tečka. Klasika. Klasa. Lyssa.
Desku "El Clasico" si můžeš objednat ZDE.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
