Jeden z nejočekávanějších koncertů roku 2010 na sebe nenechal dlouho čekat a tak se už 14. ledna představili legendární Depeche Mode v pražské O2 Areně v rámci své šňůry Tour Of The Universe. Ačkoliv to bylo jen půl roku poté, co vystoupili pod širým nebem v beznadějně vyprodaném vršovickém Edenu, O2 Arena i tak praskala ve švech a já si tak jen potvrdil svou úvahu o tom, že fenomén Depeche Mode snese v českých podmínkách srovnání snad jen s Metallicou a Madonnou. Podobně, jako má celá řada letních festivalů i svou zimní variantu, mohli by z fleku i "depešáci" pořádat každoročně dvě pravidelné zastávky u nás (zimní v O2 Areně, letní open air) a docela bych si i vsadil na to, že by i několik let po sobě nesly všechny vystoupení pomyslnou cedulku "sold out".
Protože lednová zastávka proběhla v rámci jedné tour kapely, nelišila se nějak zásadně od červnové show, ovšem právě aktuální šňůra se vyznačuje natolik dechberoucí scénou a výbornou koncertní formou skupiny, že jsem si možnost dát si repete v žádném případě nemohl nechat ujít. A řekl bych, že nemalý počet návštěvníků čtvrtečního koncertu na tom byl podobně. Deset minut před osmou hodinou se před ještě poloprázdnou arénou představilo trio Nitzer Ebb, které má údajně patřit mezi legendy EBM scény a producentky se u nich angažuje bývalý člen právě Depeche Mode, Alan Wilder. Údajně píšu proto, že pro mě byli do čtvrtečního večera neznámým pojmem. Přesto mě jejich 40ti minutový set převážně bavil a hlavně bych řekl, že byl k hlavním hvězdám večera stylově vhodnou volbou. Alespoň pro ty fans, kteří berou DM v jejich původním soundu. Celé show dominoval dynamicky působící frontman, kterého podporoval strojový bubeník a perkusionista/klávesák, ovšem většina zvuků byla předpřipravena. Z podstaty žánru šlo o poměrně jednoduše vystavěné skladby a kolovrátkovými refrény, doplněné o syntezátory, elektroniku a tepající dusavé bicí. V tomto přímém porovnání bylo patrné, jak jsou skladby DM komplexní a proaranžované a proč se staly basildonští takovým fenoménem, který výrazně přerostl hranice svého žánru. I vzhledem ke složení publika na současných koncertech DM tak z hlediště převládala docela vlažná reakce. Mě se jejich set docela líbil a volba právě této formace jakožto supportu DM mi přišla adekvátní.
Během následujících 35 minut proběhly v hale velké manévry, ať už šlo o přestavbu scény nebo o samotné zaplnění haly až po okraj a všichni už netrpělivě očekávali příchod "svaté trojice". Celý koncert se nesl pochopitelně v hodně podobném duchu co červnové open air vystoupení (však jde taky pořád o jednu šňůru) a snad i proto mi první třetina vystoupení přišla poněkud nevýrazná a chladná. To bylo způsobeno několika faktory. Zásadním problémem tohoto turné je uspořádání setlistu, kdy jsou na začátek seskládány hned 3 nové věci z ne až tak přesvědčivé poslední desky. K tomu si připočtěte ještě nerozehřáté publikum, pro návštěvníky akce v Edenu už viděné projekce (takže člověk už není tak ohromen ani jimi, i když samozřejmě po technické stránce patří mezi to nejlepší, co na světových pódiích můžete vidět) a také ze subjektivního pohledu v o malinko horší formě než v létě zpívajícího Gahana (hlavně ve výškách a usekávání delších tónů) a máme tady poměrně pomalý rozjezd. Během dvojáku "Walking In My Shoes/It's No Good" už se naštěstí aktéři i publikum dostali do správné provozní teploty a od té chvíle jsme byli svědky strhující atmosféry, tvořené jednak maximálně profesionální show na scéně, tak i výbornou atmosférou na ploše, tribunách i balkónech, kde jen málokdo seděl. Opravdu, snad jen na koncertě DM je možné vidět 20 000 lidí z různých žánrových i sociálních skupin, jak se společně baví, tancují a to vše bez nějakých výtržností a "agro projevů", tak známých z metalových koncertů. A to prosím tentokrát platí i o fans z Polska.
Co se týče popisu dění na scéně a průběhu samotného koncertu, tak se zde nebudu nějak obsáhleji rozepisovat, protože šlo opravdu hodně podobné vystoupení co v červnu a tak vás odkážu na tehdejší REPORTÁŽ kolegy V.Silvera, já zde zmíním jen několik svých postřehů. V první řadě musím výrazně vyzdvihnout bubeníka Christiana Eignera, který předvedl ještě daleko lepší výkon se spoustou parádiček než v létě, což jen dokládá všeobecně známý fakt, že tour hráči bývají naprosto špičkovými muzikanty. A hlavně, kdo by si kdy pomyslel, že na koncertě druhdy striktně synthpopové kapely uslyší dvojšlapku (!) a to ne jednou. S koncertním, rockovějším podáním skladeb pak souvisí i výrazně přepracované aranže u některých skladeb. Zde se sluší dodat, že se to povedlo tu více, tu méně. Mezi ty podařené řadím "A Question Of Time", ve které výrazně riffující kytara a pochodové bicí s klávesami na pozadí evokovali dokonce i takové Rammstein :-)
Co se mi naopak nelíbilo, byla pozměněná "In Your Room", která tak přišla o svou naléhavou, osudově temnou náladu, a především pak koncertní verze "Precious". Tam mě neskutečně iritovaly hlavně monotónní dupavé bicí, no tahle skladba prostě v koncertní nástrojovce ani zdaleka není tak skvělá jako studiová verze. Potěšilo i sólové vystoupení Martina Gorea hned o několik skladbách, z nichž největší ohlas sklidila dojemná "Home", jejíž ústřední melodii v hale zpívali fanoušci ještě při začátku další skladby. Ne nadarmo svého spoluhráče nazval Dave Gahan "andělským hlasem". Celkově musím pochválit výborný a čitelný zvuk a také organizaci několik speciálních akcí, které si připravil český fanklub, ať už šlo o světelné tyčinky při "Hole To Feed", stylové papírové korunky na hlavách a balónky při některých písních. Naopak mě trošku zamrzela délka samotného koncertu, která šla výrazně pod dvě hodiny a po přeslavné "Personal Jesus" už nenásledoval druhý přídavek v podobě nádherné "Waiting For The Night", která červnový koncert stylově uzavírala. Celkově jsme tak mohli vidět maximálně profesionální show s fantastickou diváckou kulisou a výborně se bavícími muzikanty. Přesto však koncert v Edenu hodnotím ještě o stupínek výše – přece jen o nějakých 10-15 000 lidí více udělá ještě jinší atmosféru a především pokud open air koncertu přeje počasí, tak se mu žádná hala už z podstaty věci vyrovnat nemůže. K tomu přičtěte o nějakých 20 minut kratší set a (subjektivní) o něco horší hlasová forma Davea Gahana a máme tu důvody, proč z těchto dvou zážitků přece jen dávám přednost koncertu z léta roku 2009.
Dodatek:
I sebelepší koncert dokáže naprosto zkazit organizační selhání, jakého se nám dostalo čtvrteční noci. Naprosto nedořešený systém šaten, kdy se stovky a stovky lidí musely mačkat v úzké chodbě v tropickém dusnu přes hodinu a půl (!!!), než se dostaly ke svým věcem. Přitom stačilo otevřít aspoň jedny z několika únikových dveří, aby mohli lidi postupně a plynule odcházet. Takto nastal v chodbě podobný efekt, jako když se jeden dav na zastávce tramvaje snaží nastoupit a druhý vystoupit přesně ve stejnou chvíli – ani jeden se nikam nepohne. Zmatek v očíslování sektorů s odloženými svršky, personál absolutně neschopný aktivně reagovat na nastalou situaci, nervy na pochodu, nedostatek tekutin, únava, vyčerpání... Opravdu nepřeháním, když nazvu situaci kritickou, kdy stačilo aby pár lidem "ruply nervy" a nějaké neštěstí bylo na spadnutí. A když pak lidi přelézali pult a sami si šli brát zpět své věci, zatímco vyděšené slečny šatnářky na to jen bezradně koukaly, to vše jen ilustrovalo chaotičnost a do nebe volající šlendrián celé situace. Akce s odebráním všech deštníků na propršeném loňském koncertu Lennyho Kravitze v Brně, kdy pak nebylo možné co vyfasovat, ale ani koupit si nějaké pláštěnky a i lidé připravení na počasí tak nakonec museli moknout, byla jen slabým odvarem toho, co se ve čtvrtek dělo v útrobách O2 Areny. Tolik tedy jen pro představu. Páni pořadatelé, tak takhle by to fakt nešlo...
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
