Pravděpodobně naposled měla v pondělí Česká republika možnost hostit německou kapelu Scorpions. Není to tak dávno, co tito rockoví velikáni oznámili odchod do penze. Dřív než se tak ale stane, užijí si pětileté turné po celém světě, které bude jednak rozlučkové a jednak by mělo představit novou desku "Sting In The Tail", jež jde do prodeje 17. března. Pro potěšení českého národa hraje fakt, že zmíněné turné odstartovalo 15. března právě v Praze. Po příjezdu do areálu O2 Areny jsme nejprve vyplázli lidových 300 Kč za parkování a přesunuli se k hale, kde se poněkud nečekaně ještě hodinu před zahájením akce kroutil had lidí. Teprve kolem sedmé se otevřely brány arény, a tak jsme si mohli dát trojku piva za čtyřicet korun. Výlet se začal nějak prodražovat. "No co", uklidňoval jsem se, "je to jednou a hlavně naposled".
Vybojoval jsem si místečko blízko pódia, těsně za bariérou oddělující privilegované stojáky, kteří směli s lepšími lístky přímo k pódiu, od ostatních, co si museli vystačit s pohledem z povzdálí. Na scéně se připravovala parta chlapíků, o nichž jsem si původně myslel, že jsou to jen bedňáci, ale vzápětí se z nich vyklubala předkapela, která nebyla ohlášená, nebo se o ní vědělo jen kdesi v zákulisí. Svůj set ale začali půl hodiny před ohlášeným startem a po několika písních jej solidárně utnuli. Za svůj hard rockový výkon se nemuseli vůbec stydět. Rozběsněný frontman celou dobu statečně skákal a pobíhal kolem dokola, až se člověk občas bál, že ho z toho trefí. Avšak přes všechnu tu snahu publikum zůstalo – mírně řečeno – zdrženlivé, což se nakonec projevilo jako výrazný bod celého večera.
Po odchodu předkapely nastala přestavba pódia, a tedy menší zdržení. Tři čtvrtě hodina je ale v případě takové akce až příjemně krátká. Pak už zhasla světla a za zvuku kytar se jako pekelná brána otevřel vysoký box pod bicími, odkud se vyvalil kouř a z něho vystoupali hlavní hrdinové onoho večera. Jako první spustili údernou titulní skladbu z nového alba "Sting In the Tail". Člověk musel od začátku ocenit práci zvukařů, ač vysoká kvalita je na takovýchto akcích nutnou samozřejmostí. Nástroje byly mezi sebou dobře sladěné a dostatečně se doplňovaly. Zvláště kytary zněly správně hutně, což se vyjímalo především v podobně rázných skladbách (je sice fakt, že na některých internetových diskusích se už objevily opačné názory převážně návštěvníků z horních galerií, ale já si stojím za svým). Aktéři i přes svůj věk podávali výkony, jaké by jim leckteré mladší kapely mohly závidět. Pobíhali po scéně, pózovali ve všemožných figurách, střídali se na středovém výběžku z pódia. Za nimi po celou dobu běžela na třech širokoúhlých obrazovkách projekce. Klaus Meine se zpočátku jako obvykle nezdržoval zbytečnými průpovídkami, spíše se sázela jedna píseň za druhou: "Make It Real", "Bad Boys Running Wild", "Is There Anybody There", "The Good Die Young" z nového alba nebo "The Zoo" a další.
Teprve později se pokoušel strnulé publikum alespoň rozezpívat nápěvkem z "Mé vlasti" od Smetany. Před skladbou "Always Somehere" se muzikanti vměstnali na úzký hrot jeviště, a to včetně Jamese Kottaka, kterému personál přistavěl menší bicí soupravu. Kytaristi zase vyměnili své elektriky za jejich akustické adaptace a hrálo se tentokrát v poklidnějším tempu. Po zmíněné baladě následovaly další jako "Send Me An Angel" či "Holiday". Poté muzikanti své nástroje rychle přehodili zpět, aby opět přitvrdili v další nové písni "Raised On Rock". Následovaly "Tease Me, Please Me", "321", "Blackout" nebo třeba "He´s A Woman She´s a Man". Závěr patřil songu "Big Citi Nights". Mezi těmito skladbami si James Kottak vystřihl několikaminutové sólo na bicí, při němž nejen předvedl, že je skvělým bubeníkem, ale též výborným bavičem.
Pakliže hlavní hymny této grupy dosud nepadly, bylo jisté, že se protagonisté nechají bez většího přemlouvání zavolat zpět na stage, což se také stalo, a tak zazněly ještě "Still Loving You", "Wind Of Change" a "Rock You Like A Hurricane". Poté kapela zmizela v zákulisí a nastalo rozpačité váhání, zda odcházet, protože světla v hale zůstala stažená. Rozsekl to teprve hlas pořadatele, který návštěvníky požádal, aby neodcházeli, neboť po krátké pauze bude následovat jakési natáčení videoklipu. Už v průběhu koncertu sice Klaus Meine říkal něco podobného, ale takovým nejistým stylem, že člověk nevěděl, jak to vlastně myslí, případně zda nežertuje. Každopádně většina přítomných zůstala, i když ochozy mírně prořídly. Muzikanti naštěstí byli ohleduplní a dlouho se v šatně nezdržovali. Poté se dalších pár minut čekalo na pokyn režiséra, po kterouž to dobu se musel Klaus Meine vtělit do role baviče, aby publikum trochu zaměstnal.
Upřímně řečeno nevím, kdo by mu skočil na ohrané pochlebování typu "strašně jsme se těšili do Prahy, je nádherná, milujeme to tu" – parafrázuji. Ale našli se i tací. Naštěstí okecávání netrvalo příliš dlouho a začalo se hrát. Konkrétně šlo o ty samé skladby z nového alba, které přítomní již v průběhu večera měli možnost slyšet. Podle mého to celkovému dojmu poněkud uškodilo. Člověk měl odcházet s úžasným pocitem po posledních třech přídavcích. Takhle po proběhnutém srdceryvném loučení najednou jako by nic přišlo ochlazení v podobě civilního a neformálního návratu ve stylu: tak teď jsme zpátky, ještě nechoďte, ještě si tu něco vyzkoušíme. Koncert tím přišel o své kouzlo.
Je to jako kdyby se iluzionista po skončení úspěšného vystoupení vrátil na scénu a odhaloval tajemství předvedených triků. Nemluvě o tom, že po přičtení všeho toho vyčkávání strávili někteří do té doby na nohou klidně i pět hodin. A koneckonců i na muzikantech samotných byla již únava patrná. Ale dobře, pár tváří se rozpozná v klipu a možná se na mnoho let stane hvězdou, protože ačkoli Scorpions končí svou kariéru, jejich díla rozhodně dlouho nezůstanou zapomenuta. Jinak musím říct, že koncert jako takový se vyvedl a byl důstojným završením čtyřicetiletého působení formace.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
