Od minulé soboty si to neustále vyčítám. Už nevím co jsem ten osudný večer dělal a co přesně to zapříčinilo, ale někdy v roce 2005 jsem udělal jednu velkou chybu – nešel jsem na koncert Jaga Jazzist. Jejich tehdejší album jsem neměl moc naposlouchané a tak jsem si snad řekl, že mi to za ty peníze nestojí. Pravda, i nyní to nebyla pro platící diváky zrovna laciná záležitost. Lístky až za 750 korun nejsou v Akropoli často vídaným jevem. Nutno však jedním dechem dodat, že tato devítihlavá saň potřebuje nakrmit více než komornější sestavy, které zde obvykle vystupují. Pro ty, kterým by se to stejně nezdál dostatečný důvod připlatit si tři stovky navíc zmíním, co mi sdělil kapelník Lars Hornveth při rozhovoru – kapela má i při takovýchto cenových relacích vstupného problémy s financemi a nebýt štědrosti norské vlády vůči tamním umělcům všeho druhu, museli bychom si připlatit mnohem více, nebo by k nám severský orchestr ve svém autokaru vůbec nedocestoval.
Teď už ale k samotnému koncertu. Byl vynikající, strhující, dynamický, odehraný s největší možnou mírou poctivosti a muzikantské preciznosti. Loveným jazzmanům se dokonce podařilo něco, co otrlý koncertní reportér zažije jen málokdy – ani jednou jsem nezívl, ani jednou jsem se nezadíval po té tančící slečně v upnutém tričku a minisukni na pravém balkoně, ani jednou jsem se nepodíval na hodinky, kdy že to už půjdeme s fotografem na jedno. Byl jsem pevně upoután do svěrací kazajky čopovaných rytmů a mnohovrstevnatých melodií. Když mě norští psychiatři propustili kolem desáté hodiny, tj. po vydatné, zhruba dvou a půl hodinové produkci, dral jsem se okamžitě k pultu s hudebními a video nosiči a serepetičkami typu triček, odznaků a podobně, aby se na mě dostalo předtím, než se odeberu do backstage na interview s Larsem. Při družném rozhovoru s prodávajícím bubeníkem, Larsovým bratrem Martinem, jsem u stánku nechal všechny své finance – pořídil jsem si nové DVD s živým materiálem a vyzbrojil se nezbytným odznakem Jaga Jazzist. Kdyby neměli jen dámská trička, určitě bych se ještě někde založil. Cítil jsem prostě potřebu nějak to kapele za to, co na pódiu předvedla, vrátit i finančně, neb jsem byl na koncert akreditovaný. Čert vem, že jsem na zbytek dlouhé sobotní noci zůstal bez peněz. To DVD za pár oželených drinků stálo. Obsahuje kromě zajímavého rozhovoru s vybranými členy kapely a videoklipů záznam z vystoupení v klubu Cosmpolite v Oslo z roku 2005 – tedy přesně to, čím jsem před pěti lety nepochopitelně pohrdnul – materiál z turné k desce "What We Must". Teď si jej doma za trest pouštím několikrát denně, nepodmíněně.
Na Jaga Jazzist je prostě vidět, jak moc je skandinávská, ale především norská scéna kvalitní a bohatá, což samozřejmě můžeme přičítat i naprosto odlišným podmínkám pro tamní umělce ve srovnání s našimi končinami. Z každého doteku, vdechu, sešlápnutí, stisku jakéhokoliv nástroje je znát, že všech devět zúčastněných žije hudbou již od ranného dětství a že nástroje, které každý z nich ovládá alespoň tři, jsou neoddělitelnou součástí jejich života. Není divu, že už jako šestnáctiletí puberťáci natočili v polovině devadesátých let své debutové album, na němž si pohrávali s jazzem a elektronikou způsobem, který si v té době u nás nedovolili ani mnohem zkušenější muzikanti, snad s výjimkou Ohm Square, i když ti to brali z poněkud jiného konce. Jakkoli to může znít jako klišé, pro Jagy je hudba skutečně vzduchem, který dýchají. Projevuje se to i na pódiu, kde svou sehraností dokáží vytvořit neskutečně pospolitý zvuk a harmonický výraz, připomínající někdy až podobně familiérně založené Islanďany Sigur Rós. Zazněly logicky především skladby z novinky "One Armed Bandit", z nichž vynikala především extatická, kompozičně netradiční "Toccata", v níž je obsaženo tolik tlaku a gradace, že přeplněná Akropole téměř explodovala. Dostalo se však i na několik kousků z předcházejících alb, logicky nejvíce na "What We Must", jelikož už toto album bylo psáno pro živou sestavu s takřka žádnými samply či zásahy počítače. V tom je opravdová síla současné podoby Jaga Jazzist, naživo zní stejně dobře, nebo ještě lépe než na desce, neboť se obejdou pouze s klasickými nástroji v ruce. Skladby z alb "A Livingroom Hush" a "Stix" jsou proto povětšinou odsouzeny k nucenému odpočinku, ikdyž tu a tam některé nejoblíbenější Jaga Jazzist přeci jen vytáhnou. V Praze to byla například závěrečná svižná hitovka "Animal Chin", která nemůže chybět snad nikdy.
Inu, poučil jsem se. Už vím, že koncert Jaga Jazzist (potažmo kohokoliv ze spřízněné norské scény) se prostě oželet nemůže a nesmí, nehledě na to, jak hluboko máme zrovna do kapsy, jak moc jsme choří a unavení. Za hodně peněz hodně muziky. Tak by to mělo být. Berte mou zkušenost tak, že při pohledu na ten počet zpocených hladových krků vám to stejně nedá - jako já pocítíte silnou potřebu sociální odpovědnosti a ušetřené peníze beztak odevzdáte u nejbližšího Jaga stánku. Odpor je marný...
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
