Čtvrteční koncert kalifornského tria 30 Seconds To Mars v rámci tour "Into The Wild" v mnohém velmi příjemně překvapil – ať už to bylo organizací, show, zvukem nebo předkapelami. Původně jsem si říkal, zda na kapelu formátu 30 Seconds To Mars nebude Incheba Arena (dříve Malá sportovní hala) příliš malá, nakonec to bohužel vypadalo tak, že by se koncert vešel i do ještě menších prostor např. pražské Lucerny. Nejvíc diváků na ploše bylo samozřejmě při vystoupení hlavních hvězd večera, avšak i tento počet sotva stačil na zaplnění dvou třetin hlediště, tedy přibližně po hrazení u zvukařských mixážních pultů – za nimi postávalo už jen pár diváků.
Jako první předkapela se krátce po 19 hodině představili kalifornští Street Drum Corps svým efektním intrem a zajímavou pódiovou prezentací – kromě bubeníka měli i perkusistu, který hrál mimo jiné na popelnici či baseballovou pálkou na pivní sud, což trochu připomnělo postupy známé od Slipknot. Bohužel mne zhruba po třetí písni začali nudit, za což může částečně i zvuk, který byl špatný pouze u této kapely (místy to byla opravdu neposlouchatelná všehochuť), částečně zpěvákovo afektované vystupování (napadá mne několik hanlivých označení popisující jej zcela přesně, ale mohl bych být obviněn z xenofobie) a částečně samotné písničky, které se zejména ke konci nesly ve stylu "Hele, tak vykradem Guns N' Roses, přidáme něco od Bon Joviho, zasypeme trochou patosu a bude to ideálně o lásce, s rýmy 'láska - páska', to na ty lidi určo zabere." a korunu všemu nasadili, když na publikum vyzkoušeli cover "We Will Rock You". Nerad to píšu, ale druhá půlka jejich vystoupení bylo čisté agro.
Druhá předkapela, podstatně známější Carpark North, začala přesně ve 20 hodin skladbou "More" z jejich posledního alba "Grateful". Tato dánská odpověď na Roxette, The Rasmus a trošku i Depeche Mode vsadila na minimalismus. Scénu měli jednoduchou, ale vkusnou: vzadu bicí, na bocích stejně červeně podsvícené klávesy a vepředu zpěv, vše v moderním duchu, sladěné do černé a bílé. Jejich mix elektroniky a moderního rocku zapůsobil na publikum velmi pozitivně, ať už to bylo hezky čitelným zvukem, dobrou show nebo větší hitovostí a pestrostí skladeb, o sympatičnosti samotných muzikantů nemluvě. Kytarista a baskytarista zároveň obsluhovali každý svoje klávesy a samplery, navíc k tomu zvládali i zpívat vícehlasé doprovodné party – prostě všechno bylo tak, jak má být. Jejich set utekl, bohužel, velmi rychle a po necelých 25 minutách jej zakončili svou zřejmě nejznámější hitovkou "Human" z druhého alba "All Things To All People".
Na 30 Seconds To Mars jsme si museli počkat necelých 50 minut. Sál potemněl, pódium halila černá plachta a najednou se rozezněla "Escape". Za plachtou, nasvětlenou zezadu, se začaly rýsovat obrysy postav a Jared Leto začal zpívat. Plynule navazují "Night Of The Hunter", plachta padá a konečně můžeme vidět celou koncertní sestavu 30 Seconds To Mars. Při "Vox Populi", kterou nechává Jared zčásti odzpívat publikum, dotvářejí světelnou show pánové ze Street Drum Corps, kteří pak po zbytek večera zasahují do show tu přenosnými reflektory, tu pochodovými bubínky, tu bílými vlajkami. Jared se obrací na publikum se slovy "Thank you do much, we love you, guys!" a na řadu přicházejí "From Yesterday" a "A Beautiful Lie", obě doplněné o svou videoklipovou podobu promítanou na zadní stěnu scény. Červený nápis "This Is War" značí, co bude následovat. Titulní píseň nejnovějšího alba je doplněná působivým sestřihem různých politiků, bitev nebo civilistů zasažených válkou, přičemž hesly připomíná publiku, o čem že se to právě zpívá (Leader. Pariah. Victor. Mesiah.). Jak se dalo očekávat, při posledních tónech "This Is War" vzal Jared akustickou kytaru a stejně jako na albu navázal s "100 Suns", po níž odchází a na pódiu jej střídá jeho bratr Shannon, který vytváří zvuk třením o okraj velké mísy s vodou až do bodu, kdy to bylo opravdu nepříjemné. Chvíli potrápil publikum a ač zřejmě nikdo nepochopil, co to vlastně mělo znamenat, dostalo se mu potlesku. Naštěstí přišel balzám na uši v podobě "L490", při níž kromě kytaristy Tomislava Miličeviće hráli na kytary, i když "jen" akustické, také Shannon Leto a touring baskytarista Tim Kelleher. Na scéně se opět objevuje pouze samotný Jared, ptá se publika "How are you guys doin'? Guess what? We love you, guys!" a hraje klavírní verzi "Hurricane", z níž volně přechází do "Alibi". Po zvolání "This has been the best fuckin' tour of our lives! Thank you! [...] Are you ready?" přichází řada na hitovku "The Kill", při níž Jared bez jištění šplhá po ocelové konstrukci pódia a zpívá z ní. Následuje "Closer To The Edge", Tim mění baskytaru za kytaru a Jared si stoupá za klávesy. Znovu děkuje publiku a hrají "Search & Destroy", poté nechá publikum zatleskat předskokanům Street Drum Corps a Carpark North. "Are we gonna get nuts?" – přichází řada na "The Fantasy", po níž se Jared chce zabalit do české vlajky a ptá se posunky předních řad, jestli patří dolů červená nebo bílá barva. Chvíli si hraje s diváky na ozvěnu a pak pronese "We're so glad to play in Czech republic tonight! Let's promise we won't forget this moment as long as we live.", což je od něj sice hezké, ale trochu zamrzí, když si uvědomíte, že tuto větu říká na každé zastávce své tour – ale i přesto se určitě najdou takoví, kteří mu uvěří a budou si myslet, že to řekl pouze a jedině na pražském koncertu. A neříkám, že je to špatně.
Po hodině a čtvrt odcházejí do zákulisí a dav je vytleskává zpět. Jared vytahuje foťák "What if we take a picture and put it on Twitter? Don’t forget to smile!", což je od něj hezké, ale nikoli Twitter, nýbrž Facebook vlastní už téměř každý 9. Čech. Pak se pustí do popisu předešlého dne, kdy si 30 Seconds To Mars prošli Prahu a podívali se i do katedrály svatého, kterému Jared nemůže přijít na jméno, až se nakonec konečně rozpomene "Saint Vitus?" – pokračuje v komunikaci s publikem "Who speaks both czech and english? Come translate! How do you say 'crowd surf' in czech? And what about a nice moshpit?", vybírá z publika asi 20 lidí, především slečny, ze kterých zvolí překladatelku do češtiny. Nakonec zjišťujeme, že je to Slovenka – a i když jí publikum přeci jen rozumí, nevypadá to, že by chtělo udělat moshpit. Zde bych se maličko zastavil – Jared, zvyklý z koncertů po Americe, že publikum zpívá klidně i půlku písní za něj, trochu nevychytal situaci v České republice a místo davového zpěvu měla většina písní některé pasáže jen instrumentální. Člověk by řekl, že si toho Jared všimne a prostě to odzpívá, ale on to zkoušel dál. Stejně tak se mu nepovedl iniciovat výše zmíněný moshpit, dokonce i do "crowd surfingu" se náctiletým slečnám, které tvořily většinu publika, nechtělo nebo s těmito praktikami neměly vůbec zkušenost. Ale aby to nevypadalo, že koncerty 30 Seconds To Mars jsou záležitost pouze pro teenagery – překvapilo mě, kolik dospělých a dokonce i starších lidí jsem tam potkal, včetně např. europoslance Zahradila, který tam v kožené bundě opravdu vynikal :)
Po výše zmíněných patáliích (z nichž snad výjimečně můžeme vyjmout inkognito návštěvu pana Zahradila ;) se nakonec publikum (a zaslouženě) muselo smířit "jen" s aktuálním singlem "Kings And Queens", po němž se 30 Seconds To Mars rozloučili a slíbili, že se brzy vrátí. Pět minut před tři čtvrtě na jedenáct tak skončil koncert, který byl skvěle zahraný, dobře nazvučený a překvapivě i perfektně odezpívaný, za což patří při náročnosti jeho vlastních partů Jaredu Letovi obrovské uznání, ale přesto měl svoje "mušky" – výjimečně i ze strany publika, které mi na české poměry přišlo místy až chladné (dosud jsem, kromě vyloženě undergroundových akcí, na takovouto apatii při koncertech známějších interpretů nenarazil), ale samozřejmě i ze strany hudebníků, osobně mě nejvíce mrzí fakt, že nezazněla žádná píseň z debutového alba "30 Seconds To Mars". Snad pánové svůj slib dodrží a Českou republiku poctí svou návštěvou znova, přeci jen budou zase o něco slavnější a když nám budou hvězdy nakloněny, snad zahrají i něco z debutu.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
