Osmý ročník vizovického metalového klání Masters Of Rock sliboval znovu početnou nadílku zahraničních akvizic, počínaje již tradičními hosty českých pódií (Manowar, Tarja, Gamma Ray a Destruction) a konče zkušenými kapelami, které zde rozhodně nepatří zrovna k často viděným, což je příklad famózních prog-rockových Queensrÿche nebo letošního comebacku německých legend Accept.
Díky nadměrnému horku se areál vyzbrojený mnoha stánky s občerstvením, hudebními nosiči i rozličnými cetkami brzy proměnil v rozpálený pekáč, kde každý alespoň na určitou dobu musel vyhledat nějaký stín. Dvě stě metrový buzerplac brzy zaplavily odhozené plastové kelímky i různě potácející se figury, které v areálu vizovické likérky s jistotou dotvářely atmosféru jakéhosi bojiště, kde přežijí jen ti, co z nabízeného moc neochutnávají. V tomto směru je areál nebezpečný – schází zde prostě nějaká příjemná oddechová zóna – louka nebo kout, kde by se dalo relaxovat, takže to celé nutí mnoho návštěvníků s ostatními prostě zasednout pod plachtu nějakého stanu s pivem a lejt. Řešením je tedy z dějiště odcházet o pár stovek metrů dál a vracet se jen na vybrané kapely, které člověka opravdu zajímají. Po organizační stránce a dodržení časového harmonogramu všech kapel však festival fungoval dobře, stejně tak kyvadlová vlaková doprava, která po celé odpoledne každou hodinu svážela nové a nové návštěvníky. Horší už to bylo s jejich odvozem, ten totiž počínaje desátou večerní obstarával první vlak až ve 2:30 ráno. Ono je sice hezké pravidelně lidi večer svážet na akci každou hodinu, ale co takhle je také pravidelně odvážet? Zvláště ty, které právě hloupé kapely typu Manowar nebo Lordi, které zde vystupovaly jako vyvrcholení celé akce, prostě nezajímají.
Ke kapelám asi tolik. Pokládám za zbytečné bavit se o jejich muzikantských kvalitách a rozebírat zde do detailu předvedené muzikantské výkony. Rovněž o zvukové stránce všech vystoupení není třeba pochybovat. Tyhle věci jsou profesionální samozřejmostí všech hlavních vystupujících, i týmu zajištujícího zvukovou stránku celého festivalu, který v tomto ohledu neměl sebemenších slabin. Standardně dobrou kvalitou potěšili němečtí Destruction, kteří s razancí sobě vlastní zrekapitulovali zásadní etapy svojí pětadvacetileté kariéry a tudíž do moshpitu rozbouřeného komunikativním Schmierem sázeli jeden thrash metalový nářez za druhým. Takže "Course The Gods", "Life Without Sense", "Mad Butcher", "Bestial Invasion" a další a další šlágry, kterým jejich říznou fazónu udávala zejména kytara malého Mika Sifringera. Holandská symfo metalová Epica, uváděná agitačně naladěnou slečnou/paní z pořadatelské agentury, přes počáteční problémy s mikrofonem frontmanky Simone zvrátila vystoupení na svou stranu a nakonec šlo o velký úspěch. Nicméně, z mého pohledu je na tom tahle kapela, co se týče invence a nápadů, celkem na štíru. To samé mohu říct o heavy metalových Sabaton, kteří si sice hned prvního večera získali početné davy zdejších fanoušků, nicméně, mě osobně jejich skladby plné třicet let starých klišé nikterak nevzaly – od legend typu Accept klasiku beru, ale proč takhle hrají stále nové a nové a relativně mladé kapely je mi opravdu záhadou...
Vrcholem celého festivalu bylo pro mne vystoupení amerických Queensrÿche, kapely, která se svým výrazem vymykala standardům vizovického festu. Progresivně laděná hardrocková legenda, která neustrnula v osmdesátých ani v devadesátých letech a je stále velmi aktuální. Bez nablblého patosu a s pohybovou lehkostí metalového George Michaela řídil Geoff Tate celý koncert, který v první polovině těžil spíše z novější tvorby, která stála zejména na poslední desce "American Soldier", aby v druhé polovině došlo na úžasné momenty z nejslavnějších alb kariéry seattleských a sice "Operation Mindcrime" a "Empire". Geoff obohatil svůj obrovský pěvecký talent výraznou divadelní gestikulací a přirozeným showmansvím, ale i schopností ovládat saxofon, takže Queensrÿche mne přišli spíše jako kapela formátu U2 nebo INXS, než něco metalově omezeného.
Naprostým opakem však bylo vystoupení bohatýrů z Manowar a pro mne jako pro fanouška, který před nějakými třinácti lety zažil několik jejich prvních (a skvělých) koncertů na našem území, to bylo velké zklamání. V životě jsem neviděl kapelu, která by tak hrubě podceňovala inteligenci nejen svých hudebních příznivců. Skutečnost, že jejich poslední tři řadová alba stojí za "vyližprdel" je věcí všeobecně známou. To, že se na těchto nosičích textová složka zasazená do prachbídných kolovrátků zúžila na omílání několika slov jako "Metal", "Warrior", "Steel" nebo "King", už ví také každý, ale že tak tupě a programově bude řízen i celý koncert (propagují jednak právě chystané minialbum a obecně spíše skladby z novější éry), to jsem opravdu nečekal. Žádná lehkost, moment překvapení, nějaká skrytá perla z dávných časů, jen vytrvalé znásilňování ve prospěch sloganu - "Jsme borci, oslavujte nás". Manowar nepředvedli nic. Naprosto prázdná, neinvenční, mrtvá kapela...
Kanadští Annihilator naopak patřili k nejlepším momentům celého festivalu a jejich thrash metal s lidskou tváří mne velmi bavil. Kapela má velký potenciál v podobě mistrovské hry kytaristy Jeffa Waterse, který s úsměvem sázel do davu pod pódiem jednu bleskurychlou klasiku za druhou ("The Fun Palace", "King Of The Kill", "Set The World On Fire" a samozřejmě "Alison Hell"). Ty byly často prokládány novějším materiálem ("The Trend"). Kanaďané potvrdili stále velkou kvalitu a souhra Waterse s Paddenem, kdy se oba dělili o vokální i kytarové party, byla po celou dobu jejich setu dechberoucí. Němečtí Gamma Ray zde rovněž nezklamali a právem potvrdili pozici jednoho z lídrů melodické speedmetalové větve na starém kontinentu. Kai Hansen se ukázal jako vtipálek, když pár minut před půlnocí, kdy silný vítr zrovna mával zaplněným areálem a každou chvíli to zde vypadalo na déšť (průtrž mračen přišla až půlhodiny po koncertě Gamma Ray), zahájil koncert "jerichovským" zavřeštěním "Goood morniiiiing!". Jela se klasika jako "Rebellion In A Dreamland", "Fight" nebo "Gardens Of The Sinner", ale i pár songů z aktuální desky "To The Metal". Z repertoáru Helloween to pak byly v závěru skladby "Ride The Sky" a "I Want Out". Poslední den potěšila svou chutí do řemesla německá metalová královna Doro, na které bylo stále vidět to obrovské nadšení do hraní. Vrchol však pro mne znamenali legendární Accept, kteří se momentálně připravují na svůj velký albový comeback s novým zpěvákem. Mark Tornillo zněl stejně jako Udo Dirkschneider a řekl bych, že je velmi dobrou náhradou – došlo samozřejmě zejména na největší klasiku z první poloviny osmdesátých let, takže se celkově z festivalu odjíždělo s velkou spokojeností.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
