Kolegyně Mrkev byla na cestách tak až teď dopsala druhé pokračování svého psaní o parádním fesťáku Off v Polsku. Tady je.
Den třetí
Jak už to na festivalech bývá, člověk toho kvůli slunci deroucímu se mu svými přehrátými prackami do stanu moc nenaspí. Než ale nastal čas koncertů, přišouraly se předpověďmi slibované mraky a začalo pršet. Co naplat, řekla jsem si, nasadila pláštěnku, nazula gumáky a vyrazila na první koncert – Londýňanů Dry the River, které jsem si stihla poslechnout až těsně před odjezdem na OFF. Épéčko mě příjemně překvapilo (indie folk jako šitý pro moje ucho) a oficiální stránky festivalu je vychvalovaly do nebes – prý, nenechte si jejich koncert ujít, jinak budete litovat, že jste je neslyšeli, protože až nahrajou desku, budou z nich hvězdy. No to by tak hrálo, abych na ně nešla.
No a co myslíte – voni měli pravdu! Písničky zněly živě ještě lépe než na EP, všechno to dohromady krásně šlapalo – kytary, housle a ten zpěvák taky vůbec nezpíval špatně. I přes ten pitomý déšť a brzkou hodinu, která klukům vůbec do karet nehrála, to byl skvělý koncert. A v červnu prý začali nahrávat desku, takže nevím jak vy, ale já napjatě čekám.
Po zklamání, jakým byli Blonde Redhead (pořád nevím, jestli to bylo tím špatným zvukem nebo tím, že ty svoje kontemplační náladovky, kterým poslední dobou holdují, hráli za plného světla, ale nepomohl jim ani fakt, že přestalo pršet), špatně špatných Male Bonding (nechápu, proč jsem jediná, komu to připadalo jako úděsně nazvučený pankrok pro děcka) a mezeře v programu kvůli v dopravě se zaseknuvších Polvo (tak si mezitím dáme zapiekanku a Mirindu, ne?) nastal čas na YACHT.
Hrom aby do toho praštil, nechápu, jak mohlo tolik lidí v tom céódvě stanu zůstat celý koncert, přisámbů, že kdybych tam byla jen o vteřinu déle, všechny moje varovné kontrolky spustí "system failure, insert oxygen immediately," já zrudnu, zalknu se a bídně zhynu na zemi pod nohama davu. O to víc mě to štve proto, že tahle dvojka z Ameriky (na koncertech bývají čtyři), hrála hravý, elektronický pop chytlavý až hanba a ještě do toho předváděla synchronizované tanečky. A zpěvačka? No řekněte, komu by mohla vadit excentrická blondýna se sestřihem na Annie Lennox, co se na hopsavou hudbu svíjí skoro až smyslně? Bylo těžké od ní odtrhnout oči, fakt. Jenom ten kyslík, ten kdyby tam byl!
Nutno uznat, že se mi hudba líbila i zvenčí stanu, a tak bylo nasnadě zůstat tam, kam až jsem se s nedokysličenou hlavou zvládla došourat, opřít se o vrbu a počkat si na Neon Indian. Ale jako by těch zklamání za jediný den nebylo až až, hned po jedné písničce mě neonový indián donutil k útěku. Já vím, že dneska ty návraty do éry syntetizátorů a chytlavých diskotékových melodií frčí a je fakt, že včerejším Junior Boys se to povedlo bez chyby. Jenže Neon Indian byl přesně jako jeho pseudonym – nesourodý slátanec v discoosmdesátkovém kabátě sešitý z kousků toho, co mělo být zapomenuto ve chvíli, kdy celý svět křičel, "šťastný nový rok 1990!" Kýč. A přitom by člověk myslel, že to lidi za těch 20 let pochopí.
Po neonovém retro fiasku jsem se nemohla ublánit pocitu, že už mě ten den nic dobrého nečeká, obzvlášť proto (nebo přesto), že už se na hlavní scéně chystali Gang of Four. S těmahle "starýma" kapelama je totiž potíž. Máte je rádi dlouhé roky, posloucháte jejich písničky a sledujete stařičké živáky s pochmurnou nostalgií, jakou člověk může zažít jen u vzpomínek, které nikdy neprožil, protože tou dobou, kdy se udály, jeho rodiče ještě možná o dětech ani neuvažovali. Vnímáte je pořád jako ty mladé rozcuchané pankáče plné energie, co v těch videích se špatnou kvalitou řádí, jako dneska málokdo. A oni se mezitím rozpadli, zestárli, prošedivěli a jediné, co po nich zůstalo, jsou ta řadová alba s číslovkou 7 nebo 8 na místě označující desetiletí.
Pak se stane nevídaná věc, kapela vyhlásí reunion a rozjede se do světa znovudobíjet srdce svých stárnoucích fanoušků. A vy postáváte ve festivalovém areálu, pročítáte si těch několik málo vět, které vám o nich naservírovali pořadatelé do pamfletu s programem, a nevíte, co máte čekat. Nebudou staří? Nebude to stát za houby? Bude to po těch letech vůbec mít nějaký říz? Není už na vyvolávání duchů starých 30 let trochu pozdě?
Většinou je to padesát na padesát. Občas odejdete zklamaní, jindy si odnesete vědomí, že nic není nemožné a že tihleti pánové (případně dámy) to zdaleka nemají za sebou a čert ví, jestli vás ještě nepřežijou.
A přesně tak to bylo i s Gang of Four (a hned další den i s Public Image Ltd., ale o těch později). Na ulici byste možná ani nepoznali, čím se tihle pánové živí, ale když se postavili na pódium, bylo jasné, že tam prostě patří. Jon King běhal po pódiu, jako by nikdy v životě nedělal nic jiného, a když do něj v koncertním zápalu vrazil McNiece, který oproti zbytku kapely působil jako mladíček, nenechal si to jen tak líbit a herdu mu se vší parádou vrátil. Ještě chvíli a strhlo by se nahoře pogo. Skoro mi připadalo, že od vydání alba "Entertainment" nemohlo uběhnout více než pár let, a když pánové ke konci zahráli "Demaged Goods", nemohla být nálada lepší. Rock'n'roll se vrátil, a kdo to necítil, přišel o hodně.
Duch festivalu se vrátil.
Hned co na hlavní scéně skončili Gang of Four, zahráli na vedlejší, experimentální scéně, svůj podivně melodicky nemelodický set Xiu Xiu (jak se to vlastně čte?). Viděla jsem sice jen půlku (resp. slyšela, to už je ale úděl lidí pod stosedmdesát), ovšem bylo to přesně takové, jak jsem čekala – zvláštní, hýbavá a setsakradobrá slátanina všemožných zvuků a hluků, Jamie Stewart měl správně divný hlas a experimentální scéna by měla letos dostat pochvalu za dobré nazvučení snad všech koncertů.
Nad Destroyerem nakonec zvítězil nebeský cheeseburger s hranolkama (a nelituju toho!) a koncert Primal Scream mě nebavil. Na velké pódium se sice hodili, ale kdyby si k připomenutí slávy 90. let vybrali jiné album než Screamadelicu a nevycucali z většiny písniček veškerou energii rozplizlými koncertními verzemi, udělali by líp. Jak jinak to lépe popsat než nesmrtelnou citací: "koncert Primal Scream trval o tři týdny déle, než měl." Možná bych z nich pak nebyla tak ospalá.
Je ale dost dobře možné, že Primal Scream byli jen tichem před bouří, která se měla brzy strhnout na lesní scéně. A že to byla nějaká bouře. Nechá si říkat Dan Deacon a rozmetá, na co přijde. Únava nehraje roli, bolavé nohy jdou stranou (a nebo každá na úplně opačnou), nic není nemožné. Když se kormidla ujme tenhle vousatý šílenec, můžete si být jistí hned několika věcmi. Za prvé, nejspíš ho vůbec neuvidíte, protože jak už má ve zvyku, i na OFFu si nechal svůj pultík se zázraky (a neodmyslitelnou zelenou lebkou) postavit doprostřed davu. Za druhé, občas se vám nad hlavou mihne stagediver. Za třetí, přestože jste to zpočátku neplánovali, ocitnete se uprostřed electroclashpunkového moshpitu, či přesněji, vy a všichni kolem vás se tímhle moshpitem jaksi stanete. Možná nakonec někomu dáte čelo, kleknete si do bahna, necháte se vtáhnout do tanečního kruhu a před hecujícím publikem zatančíte, jak jste ještě netančili. Když vás potom tahle bouře vyplivne, jediné, co vám zbyde, bude v unavené euforii umřít v louži vlastního potu na trávníku opodál. Dan Deacon je magor. Bez legrace.
Kéž by mi nějaká energie zbyla na Polvo, kteří kvůli už zmiňovaným problémům s dopravou zahráli až ve 3 ráno. Byla to plejáda dokonalé kytarové souhry s minimem textů a písničkami roztahanými na čtvrt hodiny (možná i víc, ale kdo ví, já to prospala). Po hudební stránce dokonalý koncert. Jenže co z toho, když je i na jednom z kytaristů vidět únava, vám padá hlava tak, že už ani nemůžete předstírat, že se kývete do rytmu, a polovina stanu je tam jen proto, aby se na dřevěné podlaze vyspala. Pak jde hudba do háje a člověk je nakonec rád, když to skončí.
Den čtvrtý
Zažili jste už někdy moře ve stanu a déšť s hromy, blesky a poryvy větru blížící se svou silou menší apokalypse? Ne? Tak to nevíte, co to znamená festival. Ovšem přes veškerou srandu a dobrodrůžo, které tenhle soukromý konec světa nabízel, to znamenalo prošvihnout první koncerty.
Co naplat, bez Ringo Deathstarr a Junip se svět nezboří. Jediné štěstí bylo, že se to odehrálo poslední den a po koncertech stačilo sbalit věci, dát si pivo a v 6 ráno dát Katowicím sbohem.
I přes počáteční trable s přírodou ten den vypadal nadějně a jako úvodní koncert večera, kdy má člověk energie na rozdávání, byli Liars ideální. Vypálili zčista jasna, dřív než člověk stačil říct "bacha, letí šutr". Ví bůh, co by lítalo z nebe, kdyby nepřestalo pršet.
Zjistila jsem, že fanoušci Liars se dělí na dva tábory. Ten první holduje starším deskám a loňské "Sisterworld" na chuť nepřišel, zatímco ten druhý to má přesně naopak. Možná by se proto mohlo zdát, že se bude v průběhu koncertu dobrá nálada přelévat z jedné půlky na druhou, neboť Liars vybírali setlist spravedlivě z desky nové i oněch starších, ale že by Liars byť na vteřinu nudili, to se nedá říct. Minimálně grohlovsky zarostlého Anguse Andrewa jak skáče po pódiu, huhlá do mikrofonu a háže hlavou, byla radost sledovat. Očekávaný loňský hit "Scissor", který se pyšní epickým videem s vražednými mořskými kameny, byl trochu zklamáním. Ono chybějící zadní vokály a hoboj v originální verzi tak mistrovsky dotvářející napínavou atmosféru udělají svoje. Krom toho ale Liars není moc co vytknout. Snad jen že hráli za světla. Ale to si člověk holt nevybere.
Oneida zahráli povedený set, a protože mi v mnohém připomněli Polvo, vzpomněla jsem si na několik detailů, které mi včera kvůli pozdní hodině utekly. No ještě aby pak to polokóma, do kterého člověk onehdá upadl, zase jednoho nenamíchlo. Ale mávat pěstí ve vzduchu nemělo smysl, stačilo si užít sehrané Oneida, kde, jak jsem vypozorovala mezi rameny vyšších spolunávštěvníků koncertu, hrály dvoje bicí v dokonalém unisonu. Rocková nálož s nádechem elektronického experimentu a improvizacemi, kde "po téhle písničce půjdeme," znamenalo odejít až za dvacet minut. Žádná nuda.
Po nutné pivní pauze a nonšalantním hromadném nasazování pláštěnek nastal čas bohů. Déšť se sice nepodařilo zastavit ani charismatu Toma Barmana, ale i přes kapky, co mi z kapuce kapaly rovnou do obličeje (grrr), jsem koncert dEUS zahájila v roztřeseném očekávání. Bodejť by ne, poslední album je přece nabité hitovkama, ostatně jako i zbytek diskografie, a "Instant Street" znám nazpaměť tak, že bych si při ní připadala jako ta nejpraštěnější fanynka, a tak pro jistotu držím ústa a nezpívám. Jenže brzy po úvodních písních, fórku s Blues Explosion a Barbarou Straisand a parádní "The Architect" mi došlo, že i když hrajou, jak hrajou, vůbec se nebavím tak, jak jsem myslela, že budu. Barmanovy manýry mi připadaly přitroublé, melodie nebraly za srdce, jak měly, vedle tančící holka s polosloženým deštníkem působila směšně a všechny ty stokrát čtené reporty o duševním splynutí, když dEUS spustí „Suds & Soda“, se rozplynuly v nenávratnu. Hrome. Přehnaná očekávání si vybrala svou oběť a já z údajně skvělého vystoupení odešla naštvanější, než jsem kdy po jakém koncertu byla. Dá-li bůh, sejdem se znova a já třeba změním názor. Pevně v to věřím.
Nevím, zda jste četli nějaké reporty z koncertů Public Image Ltd., které letos nabídl snad každý větší festival široko daleko, ale vesměs všechny je hodnotily kladně. S tím se nedá než souhlasit, ostatně když na vás John Lydon hned zkraje svým nesmrtelným punkovým projevem spustí "This Is not a Love Song", nemůžete se na jakýkoli odpor a srandovní sako i fakt, že je Lydon už je dávno přitloustlý obstarožník, nemůže nikomu vadit. Většina písní PIL na koncertě dostala nový, o něco tanečnější kabát, ale to jim rozhodně na kvalitě neubralo, právě naopak. Lu Edmonds a jeho elektrifikovaná loutna byli kapitola sama o sobě a to, jaké se z oné loutny linuly zvuky a jak se starouš Lu v klobouku na pódiu kroutil, byla záležitost hodná podivu. Takže jestli máte kapelu a hledáte vzor, naražte si na hlavu hučku, čapněte loutnu a utíkejte dobývat stadiony. Sex Pistols si můžou klidně zhnít v zapomnění, PIL ale žijou dál. A doufám, že ještě dlouho budou.
Konec OFFu patřil Sebadoh a nutno říct, že to byl konec, jak se patří. Nemůžu sice soudit z pohledu dlouholetého fanouška, protože tak dlouho je bohužel neznám, ale to, co znám, upřímně miluju a na kolena mě to srazilo spolehlivě. K slzám chybělo málo.
Protože už bylo pozdě, vydrželi do koncertu Sebadoh jen ti nejbližší. Možná právě proto všechno objímala taková soudržnost a ony chytlavé písničky vyzněly snad ještě lépe, než kdyby poloprázdná louka za mnou byla plná fanoušků. Náladu dotvářely roztomile zmatené proslovy mezi písničkami – jen málokdo například zareagoval na Barlowovo, "I have rabies, stay away from me." Ze všechno toho čišela jakási skromnost a bezprostřednost, skoro jako by si z toho kluci vůbec nic nedělali. Ostatně ještě před koncertem, kdy se před zábranami tísnil hlouček nadšenců nemohouce se dočkat prvních tónů "On Fire", všichni tři vysedávali na pódiu a klábosili, jako by se nic nedělo. Představte si na stejném místě třeba Liars. A nebo Jona Spencera, jak po koncertě jako Lou Barlow sklízí vybavení.
Sledovat dojaté úsměvy lidí kolem sebe a slzy v jejich očích, když jim zahráli "tu jejich", byla už jen třešnička na dokonalém dortu. Ve chvíli, kdy se kluci naposledy mihli na pódiu a zmizeli v nenávratnu, mi bylo najednou strašně smutno. Je to kýč jako blázen, ale stejně – byli jsme tam totiž všichni spolu a mohlo to tak klidně zůstat napořád.
Tak příští rok za se znova, Katowice.
Nemůžu se dočkat.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
