The Cinematic Orchestra, 18.1.2011, Lucerna Music Bar, Praha
Tohle se povedlo. I přesto, že jsme se všichni obávali pověstného diskotékového prostředí, vzduchu jak v ostravském dole, zvuku jak v strahovském tunelu a tlačenice jak v tokijském metru. To vše jsou již dobře známé parametry Lucerna Music Baru (LMB), který se opravdu spíše než pro koncert kapely takového formátu hodí pro 80’s diskotéky Jirky Neumanna, kde je záhodno, lepí-li se těla na těla a padají-li si tato do náručí, marně lapajíce po kyslíku, jenž je vždy záhy po otevření sálu vytlačován nenasytným cigaretovým kouřem. O (ne)důležitosti kvality ozvučení nemluvě. The Cinematic Orchestra (TCO) bych si představoval někde úplně jinde – ať už v Akropoli, Arše či komornějším Jazz Docku. A když už v Lucerně, tak v kinosále, který už svou univerzálnost potvrdil při loňské poctě Václavu Havlovi a jenž by byl příhodný i vzhledem k názvu a hudební podstatě skupiny.
Tento večer však znovu prokázal, že kapela prvotřídní jakkosti může hrát třeba i v pekle a přesto si na ni najdou cestu i všichni svatí. Abych si ale vypracoval pověst úplného hnidopicha, dovolím si ještě opřít se do DJe 2K, který svými deskami vyplňoval časoprostor před a po vystoupení předskokana Grey Reverenda a nakonec i po celém koncertu. Ne, že by hrál vyloženě špatně - spíš nevhodně, nemístně – tj. bez jakéhokoliv naladení se na frekvenci publika a následující hudební produkce. Chápu, že náplň takového intro setu musí být odlišná od samotného koncertu, aby se posluchači nepřejedli toho samého, avšak zároveň by neměla být ani přímo kontrastující a především příliš výrazná a hlučná. Nevyžaduju přímo nějaký éterický chill-out či lounge (to by tam rovnou mohli strčit CD Cafè del Mar nebo Buddha bar), ale nějaké pečlivě vybrané klidnější downtempo, soul, blues apod., zkrátka i trochu té různorodosti. Koneckonců cinematici nedávno vydali jakýsi manuál či inspiraci pro takovéto příležitosti - LateNightTales – neboli výběr toho, co mají rádi a je tedy pravděpodobné, že to přijde k chuti i jejich posluchačům.
Důsledkem příliš hlučného a průrazného uvítacího setu bylo i to, že „předskokan“ Grey Reverend se svými krásnými, ale zároveň křehkými písněmi folkovo-bluesového charakteru horko těžko bojoval s rozvášněným publikem. To si zvyklo překřikovat hlasitou produkci DJe 2K a velká část z něj se navíc kvůli omezeným prostorovým dispozicím LMB nedostala do zorného pole, z něhož by mohla obdivovat velmi plachou auru písničkáře z New Yorku, kterého při návštěve tamní kavárny jeho sestry objevil Jason Swinscoe. Larry Brown (což je skutečné jméno Grey Reverenda) si však hrál své a postupně se mu podařilo rušivé hlučení rozptýlit svým osobitým uměním i díky některým divákům a jejich urputnému „pšššt!“ či „shussh!“. Škoda jen, že jsme si do té doby museli připadat jak na hodině hudební výchovy na ZŠ.
Poté následovalo dlouhé čekání na samotné cinematiky pod další kanonádou z gramofónů pana 2K. Po doznění poslední salvy se konečně z útrob zákulisí začali trousit členi kapely a zanedlouho se již sálem rozezněly libé tóny skladby Burnout, potažmo The Awakening of a Woman (OST). Když už jsme u kongeniálního soundtracku k filmu Dzigy Vertova z roku 1929 The Man with a Movie Camera, nad pódiem se od začátku večera tyčilo rozměrné plátno ve formátu 4:3, což mi dodávalo velkou naději, že se snad konečně dočkám i koncertu TCO s projekcí alespoň za jejich zády, když už ne reprodukce oněch památných večerů léta páně 2000 a 2008, kdy Swinscoe a spol. na festivalu v Portu a posléze v Londýně odehráli soundtrack k Vertovově opusu naživo, schováni za promítacím plátnem (což mi také mimo jiné připomíná – nepropásnětě pražský koncert Hidden Orchestra 24. 2.! Ač ti pravděpodobně skryti také nebudou). Navíc by se tak na řadu bývaly mohly dostat i nové skladby/soundtracky k němým filmům Manhatta a či Entr'acte, původně ozvučenému skladatelem Erikem Satiem.
Projekce se však nekonala a zvuk byl zpočátku přebuzený a splývající v jednu tekutou hmotu. Avšak schopný dvorní zvukař TCO vše dokázal zkrotit a kapela sama mě záhy přesvědčila, že i bez vizuálního rozměru to bude stát za to. Playlist tvořily skladby z alb Everyday (/The Man with a Movie Camera), a Ma Fleur, v přídavku pak zazněla pouze jediná z desky Motion – Ode to the Big Sea. Co jsem zjišťoval, tak bratislavský playlist den poté byl naprosto totožný, čili cinematici se tentokrát rozhodli pro jakousi homogenizaci či globalizaci své tour. Většina repertoáru vycházela z původních verzí studiových skladeb obohacených o improvizace a sóla. Přibylo tak i několik zajímavých, temnějších pasáží, například při závěrečné hlučné gradaci As The Stars Fall se skupina dostala až takřka do freejazzové polohy, kterou následovalo ponuré experimentální intermezzo postupně přecházející do intra skladby Familiar Ground, v němž exceloval především nový kytarista Stuart McCallum ve spolupráci s udělátky Jasona Swinscoea.
Tím se dostávám i ke koncertní sestavě, která doznala dalších zajímavých změn. Za mikrofon se dostala Heidi Vogel, která dříve působila v Cirque du Soleil a později jako background vokalistka v TCO, z kteréžto pozice se časem propracovala až na post hlavní zpěvačky. Není vyloženě charismatickým typem pěvecké divy ála Shirley Bassey, ale je velmi přirozená a expresivní. Na pódiu není zvyklá příliš se pohybovat, spíše se pomalu prochází a naslouchá. Zpívá se zakloněnou hlavou, zavřenýma očima a rozpjatými pažemi, působí spíše zasněně a soustředěně než excentricky, což činí její projev upřímným, uvěřitelným, neafektovaným. Z jejího hlasu je cítit vůně dálek (její vášní je brazilská hudba), ale i klidná střídmost, s níž se dokázala vypořádat s party „zděděnými“ po renomované soulové dámě Fontelle Bass. Jediné, co bych jí vyčetl, je, že ve zmíněné Familiar Ground stoupala při vokálním partu spojujícím jednotlivé sloky až příliš vysoko, čímž narušila jinak příjemně hřejivou, níže polohovanou hladinu stoupajících a klesajících tónů, v níž se skladba nachází v původní verzi dostupné na Radio Session nebo Solid Steel, případně na albu Ma Fleur, kde je použit vícehlas. Zato se mi velmi zamlouvalo její procítěné podání skladby Breathe.
Další novou postavou na pódiu byl klávesista Austin Peralta, jehož mladická, nebál bych se říci až dětská tvář jaksi nepasovala k jeho ekcelentní, virtuózní hře. Já mu tipoval s nadsázkou 17 a nebyl jsem od pravdy až tak daleko. Je mu 21 let, ale hrát začal v 6 (!) a už v 15 si zahrál s Chickem Coreyou. Jen tak mi problesklo hlavou, že v tom věku jsem já poprvé udeřil do svého nástroje a on už...! No nic, řekl jsem si: „Nerozčiluj se, nepřemýšlej co by bylo kdyby a radši napiš, jak jsi dorazil domů, vygoogloval si jeho jméno a pak zjistil, že jsi nedávno poslouchal jeho desku Endless Planets a pokyvoval si přitom uznale hlavou, jak že to ti vyzrálí páni jazzmani válí.“ Tenhle kluk má vážně talent a chopil se ho už takřka u kolíbky, takže bude zajímavé sledovat, co z něj bude. Navíc on a usměvavý, místy až klaunský bubeník Luke Flowers toho večera jako jediní zachraňovali dojem z jinak poněkud mdlých, chladných či introvertních výrazů zbylých členů kapely (tehdy jsem si vzpomněl na to, co mi kdysi v rozhovoru říkal Ollie Teeba z The Herbaliser: „The cinematics take music very seriously indeed“)
Pokud jde o Grey Reverenda, ten svou úlohu zdaleka nesplnil jen zmíněným předskočením, na pódiu byl téměř celou dobu a já si často říkal, co tam vlastně dělá – brnká do španělky, která ani není slyšet... pak jsem ale pochopil, že mu dělá dobře jen samotný pocit být s kapelou při tom, byť si třeba jen podupává nohou a poslouchá. On ale navíc čekal na svou šanci – tou byla jeho verze skladby Patricka Watsona a TCO To Build a Home, jíž někteří vyčítají, že sebrala té původní její žalostnost a tesknost. Já se domnívám, že obě verze jsou úžasné a procítěné, jen zkrátka každá jinak. Watsonova verze je dynamičtější a velkolepější, Brownova přímočařejší a úspornější, gradující až v samotném závěru.
Co se týče zbytku koncertu – nechyběly ani rytmicky úderné skladby jako Flite či Man with a Movie Camera a závěrečná, „zklidňující“ All That You Give. Když jsem si to tak zpětně přehrál, došlo mi, že právě tento koncert asi očekávala vyprodaná Roxy před více než 5 lety – tedy pestrý set plný osvědčených skladeb z tehdy posledního vydaného alba Everyday. Místo toho přijela sestava bez saxofonisty Toma Chanta, zato s Patrickem Watsonem, která všechny trochu zaskočila převážně novým, neslyšeným materiálem z připravované desky Ma Fleur a v němž měl hlavní roli právě Watson, který určitě ne každému sednul. Nyní naopak na nové skladby nedošlo, ač promo materiály slibovaly, že si kapela chce vyzkoušet nové věci naživo předtím, než se s nimi půjde do studia. Nezazněla taktéž ani jedna z nových soundtrackových kompozic, ale je pravda, že Entr'acte by se svou stopáží neprošlo a hrát Manhatta či OST k filmu The Crimson Wing Mystery of the Flamingos bez orchestru by bylo jako pít pivo bez bublinek. Nicméně přeci jen alespoň něco nového přihodit mohli, abychom si připadali jako opravdu důležité, speciální publikum (o čemž nás Swinscoe stále ujišťoval), ač by tu samou hráli na každé štaci. A tehdy v Roxy by naopak udělali lépe, kdyby přihodili více starších. Zkrátka tehdy jsme spíše čekali dnešní koncert a naopak. Ale i přes všechny ty výtky, které padly, TCO je tak úžasná kapela, že jsem a budu vždy rád, když sem zavítají, ať už budou hrát cokoliv s kýmkoliv. A půjdu se na ně dobrovolně potit kamkoliv, snad i do toho pekla horoucího.
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
