MusicZone | rozhovor Lábus - Cením si všech mladých i "starých" lidí, kteří nerezignovali a snaží se stále něco dělat (23. 01. 2006, 16:00)

INZERCE

INZERCE

KLUBY

XHTML 1.1 Valid RSS 0.91 - musiczone channel RSS 1.0 - musiczone channel RSS 2.0 - musiczone channel

navrcholu.cz
WEB MARKETING

ROZHOVOR

Richard Kutěj (23. 01. 2006, 16:00) Lábus - Cením si všech mladých i "starých" lidí, kteří nerezignovali a snaží se stále něco dělat

Guerilla RecordsVladimír Drápal alias Lábus je šéfem nesmírně agilního a zajímavou hudbu vydávajícího labelu Guerilla Records. Od osmdesátých let minulého století také patří k tomu aktivnějšímu jádru českého undergoundu, který na vlastní kůži prožil i tehdejší pořádání zakázaných koncertů, šíření D. I. Y. nahrávek, stejně jako nedílnou část tehdejší podzemní kultury, výslechy na policii. Nezávislý label Guerilla Records zakládá Lábus hned počátkem 90. let a od té doby na něm vychází spousty stylově neomezené zajímavé alternativní a experimentální muziky. Namátkou DG 307, Do Sashka!, Houpací Koně a mnoho dalších! Mimo to je znám i svou publikační činností. Následující obsáhlý rozhovor s tímto nesmírně vstřícným chlapíkem vypráví nejen o vzpomínkách na doby někdejší, či o názorech a zkušenostech z fungování nezávislé hudební scény dnes.

Můžeš nejprve vzpomenout na éru mnohým již docela vzdálenou, tedy komunismus? Jak jsi se vlastně dostal k muzice a co rozhodlo o tom, že to byl zrovna underground, a ne třeba oficiální rock ala Olympic, či Katapult, který tehdejší doba nabízela?

V tehdejší době jsem začal poslouchat normální standardní bigbíty, co se daly sehnat - Black Sabbath, Deep Purple, Kiss a podobně. A pak jsem jednoho dne od nějakého staršího kamaráda slyšel prapodivnou, nekvalitně nahranou kazetu, která nikoho dalšího nezaujala, ba ostatní spíše obtěžovala. Mně ale doslova omráčila. Trvalo pak dost dlouho, než jsem vůbec zjistil, že šlo o první nahrávku skupiny Umělá hmota II, onu legendární ze zkušebny (mimochodem, na Guerilla Records se nám to podařilo vydat jako Umělá hmota II – "Ve sklepě 1976-77"). Pak jsem si přepisoval i jejich texty a zjistil při tom, že existuje cosi, co je mi opravdu hodně blízké. Že lze pojmenovat tu vnitřní opuštěnost, kterou jsme tehdy mnozí pociťovali. A navíc! Že ji taková hudba dokáže i potlačit.

Co následovalo dál? Byly ještě nějaké události, které tvůj vývoj nasměrovaly tam, jak je naznačeno v úvodu?

Přibližně ve stejné době uvedla Česká televize hanlivý dokument o Plasticích, onen slavný pořad zvaný Atentát na kulturu. A to mě úplně uzemnilo. Netušil jsem, že něco takového tady může vůbec existovat a ten pořad měl na mne osobně úplně jiný dopad, než bylo asi myšleno. Nějak samo sebou jsem si pak nechal narůst dlouhé vlasy, které od té doby ostatně nosím stále. Musím ale říci, že v oné době šlo z mé strany spíše ještě jen o jakési volání S O.S., než o formu protestu.

Ta doba ale přeci byla natolik divná, že i pouhé dlouhé vlasy stačily, abys se stal přinejmenším "podezřelý" třeba pro aktivní příslušníky SNB (Sbor národní bezpečnosti, tehdejší policie).

Ano, bylo to v roce 1979, kdy i dlouhé vlasy stačily, aby se člověk dostával mimo běžné normy, aniž by musel být nějaký radikální rebel. Podle těch vlasů jsi už taky poznal, kdo je na tom podobně. Takže pak jsem si nějak automaticky přisedl v hospodě (v hospodě proto, že nic jiného tady nebylo) na židli k podobným vlasáčům, se kterými jsme jezdili na zábavy a řešili životní situace. Ovšem pořád to byla židle v Lounech a pořád tam bylo na můj vkus až moc toho piva. Nic proti tomu, ale zdálo se mi to málo. A tak jsem začal jezdit do Prahy, kde jsem občas dostal tip na zajímavého člověka, někoho jsem potkal, na někoho jsem se přisál. Vědělo se, do jakých hospod se v Praze chodí, a tak jsem tam začal chodit taky. Kluk ze vsi, všem k smíchu, protože jsem si bral s sebou svačiny. Navíc mne pořád brali i jako "takovýho toho mladýho", protože mi bylo nějak 17, 18 let.

Guerilla Records Můžeš vzpomenout, kde všude a jak to tehdy třeba v centru undergroundu, tedy Praze, žilo a která setkání na tebe měla největší vliv?

Prvním kultovním místem, kde jsem začal patřit do nějaké party, pro mě byla hospoda U Betlémská kaple, která už vykazovala i kulturní výboje. Byla centrálním místem pro člověka přezdívaného Svědek a scénu kolem jeho kapely Hally Belly (mimochodem, viz Guerilla Records: Hally belly – "U Zpěváčků ve tři ráno..."). S nimi jsem pak začal jezdit po těch vyhlášených vesnických stodolách a hospodách na samotě a poznával další a další lidi. Dalším, a zřejmě tím zásadním bodem bylo, když jsem v metru potkal Čuňase, tehdejšího vydavatele Vokna. Poznal jsem ho podle svetru, na kterém měl vypletený vzor právě Vokna (zamřížované okno). A ve své naivitě jsem ho odslovil, že bych ten časopis chtěl. A Čuňas namísto, aby si mě konspirativně prověřil, řekl mi, kde topí (kotelna v hospodě U sv. Tomáše), kdy vyjde nové Vokno a abych si tam pro něj přijel. Tak jsem ty tři neděle nemohl ani dospat a pak vyrazil do kotelny. A tím jsem vstoupil rovnýma nohama do centra českého undergroundu, kam jsem zabředával stále hlouběji. Ono stačilo třeba jít na Klamovku, kde u dveří do hospody dva policajti v uniformách zkontrolovali občanku. Ten jejich systém byl tak propracovaný, že když jsem pak v noci přijel posledním autobusem do Loun, rovnou na autobusáku mě sebrala Státní bezpečnost a prohlídli mi tašku. Pak se ptali, s kým jsem seděl, o čem se mluvilo a tak podobně. Celé to mělo i prvky černé grotesky. Abych nemusel o nikom mluvit, předváděl jsem opilého. Diktoval jsem jim vždycky: "Měl jsem 12 piv a kořalku, nic si nepamatuji." Tohle mi prošlo třikrát, po čtvrté mě pak odvezli na protialkoholní léčení, kam jsem pak musel tři měsíce docházet.

Vážně drsná doba :). Za zájem o kulturu otravování fízlů, nebo docházení mezi opravdové alkoholiky...

Naštěstí třeba těm doktorům bylo od začátku jasné, o co tady jde. Kdyby ale chtěli, přišel bych třeba klidně hned o řidičák. Dnes se mi ale i tak pohled na celé to dění zdá být až neuvěřitelný. Uvědom si, že nebyly mobily, telefony byly odposlouchávané policií, dopis šel tři, čtyři dny. Když jsem potřeboval s někým mluvit, musel jsme za ním do Prahy. A to ještě neznamenalo, že ho hned najdeš. Musel jsem nejdřív obrazit hospody a místa, kde vůbec mohl daný člověk být. Ty hospody a ta různá místa totiž byly jakési ostrůvky, kde se daly různé věci zařídit. Trošku odbočím. Ty hospody měly tehdy pro undergroundové hnutí fakt velký význam. Taková hospoda byla vlastně v každém větším městě a dodnes bych uměl takřka po celé zemi najít v každém městě nějakého přítele z doby minulé. Z toho dnešního pohledu ale vážně nechápu, kde jsem na to bral čas. Z Prahy jsem se vrátil třeba v 1 v noci, v pět vstával do práce a ve dvě odpoledne jsem jel zase do Prahy, protože v Lounech prostě nebylo celé týdny zajímavého vůbec nic. Žádné kino, koncert, knihy, muzika, divadlo, časopis, parta, nic! Maximálně jsem byl doma a opisoval samizdaty.

Guerilla Records Pak už asi začalo přituhovat, čím více jsi byl aktivní, ne? Vždyť za pouhé šíření nezávislé kultury tehdejší státní moc zavírala lidi do kriminálů a jinak je perzekuovala.

Ono mi to zpočátku připadalo až neuvěřitelně. X dospělých chlapů ze Státní bezpečnosti se zaměstná tím, jak blbnou a co dělají mladí kluci. Mně bylo tehdy 19 let. Byly to opravdu absurdní situace. Na jednom výslechu mi třeba pouštěli na předpotopním kazeťáku pořád dokola song s textem: "Jsem dostatečně mladej a dostatečně blbej, abych se stal policajtem, vyškolenej v duchu revolučních tradic, uvědomělej a dosud panic". A zcela vážně po mně chtěli vědět, co si o tom myslím, kdo to složil a nejradši by mě zabili. Ta nenávist byla ve vzduchu úplně hmatatelná (tuhle píseň jsem pak nakonec vydal na CD "Prokapaný čas" Orchestru Bissext). No, ale pak mě humor přešel. Absolvoval jsem nějaký CPZ (cela předběžného zadržení) a potom už ty výslechy byly pořád. V práci, o víkendu, přijeli prostě kdykoli a kamkoli. Navíc zavřeli Petra Cibulku, Čuňase, Magora. Chartisti, co byli kolem mě v Lounech, se vystěhovali do Rakouska a byla to taková blbá doba. Dodnes nechápu, jak si tehdy někdo mohl myslet, že se režim hroutí. Mám pocit, že to nejvíc říkají ti, kteří tehdy nedělali nic, ale dneska jsou chytrý. Tuším, že M. Ransdorf, dnešní poslanec za KSČM, prohlásil, že jen zbabělec mohl mít koncem 80tých let strach. Já měl tehdy strach pořád. Dodnes špatně spím a když v noci zazvoní zvonek či telefon, osypu se.

A kde jste tedy brali sílu bojovat už jen s tím strachem z policajtů, výslechů a dalších nepříjemností?

Ono tehdy nešlo žít jinak. Bylo mojí přirozeností, stýkat se s všemi těmi lidmi. Spojoval mě s nimi společný názor na milion věcí a v Lounech jsem s takovými názory byl sám, respektive byli jsme dva, tři. Takže abych neuhynul, musel jsem si životadárnou společnost nalézt jinde. V každém městě bylo pár zoufalců, kteří byli ochotni vyměnit to hnití za "veselé ghetto" českého undergroundu a každé setkání bylo neopakovatelným svátkem, které jakoby vyvážilo ty nepříjemnosti, které takové veselí obnášelo. Někdy ty následky byly docela nepříjemný. Třeba když jsem měl nastoupit do nové práce a den předtím mě navečer v hospodě sebrala policie. Měl jsem vypité jedno či dvě piva, ale oni mne odvezli rovnou na záchytku. Tam tomu doktorovi povídám: "Jak to, že mě tady chcete nechat, když nejsem vůbec opilej?" Načež on odpověděl: "Když nejste opilej, měl jste jim utýct!" a šup se mnou do klece. Ze záchytky mě pustili až po 12 hodinách, do nové práce jsem tedy hned první den tedy přijel pozdě a to víš, že to působilo děsně "pěkně", když jsem k nim přišel rovnou ze záchytky. Takže to bylo takovéhle permanentní otravování a znepříjemňování života. Ale to si nestěžuji. Kluci, co skončili v kriminále, anebo měli ochrannej dohled na tom byli podstatně hůř.

Fajn. Opusťme doby dávné a pojďme dál. Kdy se v tobě po revoluci v roce 1989 rozjela myšlenka začít dělat oficiální label, tedy dnešní Guerilla Records? A s jakými představami jste do toho šli? Bylo třeba od počátku jasné, že ačkoli již oficiálně, půjde opět o label zaměřený právě na okrajovou a menšinovou muziku a kapely se všemi atributy okolo?

Původně jsem do toho šel proto, že jsem si myslel - a dosud si myslím - že je u nás spousta zvláštní a dobré hudby, která si zaslouží vydat. A samozřejmě svou roli hrál i akcent na tvorbu předrevoluční. Zdálo se mi, že jí není dopřáváno potřebné pozornosti. Žil jsem také v jisté iluzi, že se ta hudba se bude i prodávat, z čehož jsem byl ale záhy vyveden. Žádný titul se ani nezaplatil, takže jsem se spíše smířil s tím, že počáteční finanční vklad je ztracen. Ale pro dobrou věc! A je taky velmi důležité i to, že se našlo pár přátel, kteří jsou ochotni, jak se říká "sponzorsky" do některých titulů nalít své vlastní peníze, aby dané CD vůbec mohlo vyjít. Ta "undergroundová" kooperace tedy takto pokračuje i nadále, byť v jiných rozměrech. Od začátku fungování labelu mi ale bylo jasné, že půjde o hudbu okrajovou. Prvním titulem bylo CD kultovních DG 307 "Uměle ochuceno". Šlo o kompletně překopané vydání i s původními hlukovými stěnami a navíc skvělou Mejlovou písní, která se na původním pásu zapomněla. A přišlo první vystřízlivění! Vůbec jsem netušil, že se takového CD prodá tak málo! Za 4 roky to bylo horko těžko 500 kusů, kdy se to z podstatné části prodávalo na koncertech DG 307. Přes obchody šlo naprosté minimum. A to šlo o kapelu, jejíž jméno v podvědomí prodejců poměrně známé. Ty ostatní mé báječné tituly se z velké většiny - s výjimkou Black Pointu, před kterým smekám - nedostanou ani do obchodů, natož do jejich výlohy.

Bylo to tedy velké zklamání?

Nakonec ani ne. Pro mě tahle situace není až zase tak odlišná od předrevoluční doby. Tehdy taky nebylo v obchodech nic a člověk musel vyvinout jisté úsilí, aby se něčeho dobral. Otázkou je, nakolik jsou ochotni hledat dnešní mladí posluchači rozmazlení onou "neviditelnou rukou trhu" a zvyklí mnohdy brát kulturu jen podle toho, co jim nabízejí oficiální média.

Guerilla Records má poměrně pestrý hudební záběr. Vydává androš, jako DG 307 či Bratři Karamazovi, industriálně orientované Do Sashka, indie kytarové Houpací koně, nebo třeba avantgardní tvorbu violoncellisty Josefa Klíče, a to ještě zdaleka není vše. Co je tedy vlastně nejdůležitějším pro to, aby Guerilla vydala nějaké nové kapele desku? Hrají tady hlavní roli třeba osobní vztahy a kamarádství mezi lidmi s labelu a umělci? Nebo je to daleko více postaveno na hudební kvalitě a zajímavosti té, či oné nahrávky?

Vše je jednoznačně podřízeno osobním vztahům. Nevybavuji si titul, u kterého by tomu bylo jinak. Vždy ale také vím, co za věcí ten který člověk či kapela dělá, protože před natočením CD samozřejmě absolvuji jako správný fanoušek několik koncertů a v podstatě teprve potom z mé strany přichází ostýchavý dotaz, zda by nebylo možno vydat u Guerilla Records zvukovou nahrávku.

Nechci z tebe tahat nějaké ekonomické rozumy, ale ani DIY se prostě nedá dělat bez vynaložených prostředků. Už jsi o tom mluvil i výše, ale přes to. Jak se daří Guerilla Records ošéfovat si věci v tomto směru? Uvažuješ u chystaných nahrávek alespoň trošku o onom možném ekonomickém dopadu?

Ano, nepatrně jsem o tom mluvil dříve. Kdybych měl přemýšlet o ekonomickém dopadu, tak po tom zmiňovaném prvním CD DG 307 bych už žádné další nevydal. Celou tu situaci chápou i kapely a z větší či menší části si náklady hradí samovolně. Já osobně si z účtu, na který peníze za prodaná CD chodí, neberu vůbec nic, normálně chodím práce. A když je na kontě určitá částka, začnu pracovat na nahrávce další, případně shánět peníze na její dokončení. Celkově se dá říct, že dnes mám venku přes 20 titulů a když se každého měsíčně prodají 2 až 3 kusy, celkový součet prodeje je už přece jen znatelný. Byť si obchodníci a distribuce nechávají z prodejní ceny třeba i víc než 50%.

Guerilla Records Dříve jste tedy museli v undergroundu zvládat tlak politický, dnes je to tlak ekonomicko-společenský. Kde pořád bereš sílu na to odolávat, bojovat s tím a dělat si přes to všechno věci po svém?

Jsem v pozici, která asi není příliš srovnatelná s "běžným čtyřicátníkem". Žiji sám se 17letým synem a moje ekonomické potřeby jsou minimální. Nejvíce mne ale obohatilo to, že jsem zjistil, že ani jakýsi pomíjivý pocit bohatství neudělá život snesitelnějším. Což ale člověk může zjistit až opravdu ve chvíli, kdy má dostatek. Jeden čas jsem podnikal, a ten tlak (zaměstnanci, úřady, zákony atd.) byl pro mě po jistém čase už nepřijatelný, přestože přinášel peníze. Ale hlavně! Já nebojuji s nikým, ani s ničím. Žiji uvnitř svobodně a tím se ten život ani tak neliší od doby předchozí, i když vztahy mezi lidmi jsou nepochybně horší než tehdy. Jde tedy o to najít zase lidi, se kterými se můžeš cítit dobře. Je to i otázka vlastního vývoje. Jsou tisíce lidí, kterým stačí každý den pivo ve stejné hospodě a vzpomínky. Anebo tě žene ta touha poznat zas něco dál a je jedno, jestli to v sobě neseš v kapitalismu, nebo v socialismu. Je to nezávislé na okolí, ale je to jen a jen v tobě...

Jinak, možná si teď budu trošku odporovat, ale pro mě je stejně pořád nejpříjemnější sejít se s těmi starými přáteli. Možná i pro to, že se nevídáme tak často, jako dřív a zároveň jsme zůstali pořád stejně jiní, než to mraveniště kolem nás.

To znělo hezky. Ale pojďme zase zpět k vydávání muziky. Jak je na tom Guerilla v oblasti sledování úplně nových neznámých kapel? Oslovují vás samy, chodíte je někde vyhledávat vy? Nebo máte spíše v plánu dělat jen s vašimi řekněme kmenovými spolky?

Občas se někdo ozve, ale zase spíš stylem, že známý má známého a ten mne doporučil. Někdy mě zase upozorní samy kapely z labelu, že hrály s někým, kdo je zaujal a kdo by stál za kontakt. Občas také na něco zajímavého narazím já sám, protože rovněž navštěvuji akce, ačkoli více či méně soukromého rázu, takže bývá pravidlem, že jsou to lidi, s nimiž se stejně znám. Musím ale upřímně říct, že třeba právě nyní mám v hlavě tolik dalších konkrétních jmen, se kterými bych v budoucnu a až to situace dovolí rád spolupracoval, že není pravděpodobné, aby se mezi ně vešel někdo další.

Na jaké akce tedy dnes vlastně chodíš a zaujaly tě na nich i nějaké kapely mimo okruh tvého vydavatelství, nebo známých?

Chodím dost pravidelně, do klubů, nebo na nezávislé festivaly. Takhle jsem třeba objevil BBP, Do Shaska! anebo Bez peří. Českou hudbu jinak doma na nosičích nějak moc neposlouchám, to spíše na zmíněných koncertech. Poslední dobou jsem byl nadšen třeba tvorbou Libora Krejcara, bohužel, jeho CD jsem si ale musel také vydat sám :-). Při návštěvách akcí mne třeba zaujala i zmíněná kapela BBP. Tady to ale bylo nejen hudbou. Zaujala mne i kultem, který kolem sebe vytváří a je příjemné být členem takového bratrstva. Ostatně, takhle podobné to bylo i v minulém režimu. Bylo vzrušující, že jsme byli vlastně jakýsi tajný řád, který měl své kněží, rituály, kapely, poutní místa a Magora, svého papeže.

Možná by teď nebylo špatné říci, co vlastně Guerilla Records chystá pro tento rok?

V současné době je již natočeno nové studiové CD Bratrů Karamazových a připravuji bilanční 2CD zpěváka, herce, všeumělce a entertainera Radomila Uhlíře a jeho Kvartetu doktora Konopného. Na jaře vyjdou minimálně dvě CD s poezií s hudebním doprovodem - J.E. Frič recituje za doprovodu vilocellisty Josefa Klíče a hotové je i CD Vráti Brabence s Josefem Karafiátem, jinak ságo a kytara PPU. Přemýšlím také o vydání čtení Magora, které je už taky nahrané. Ve studiu jsou i Houpací koně a již několik měsíců se tam chystá kapela Špinavé nádobí, nahrávat půjde i Skrytý půvab byrokracie a zajímavá Stolní společnost ze Žatce. Moc rád bych zase něco nového udělal také s DG 307, nebo alespoň Pavlem Zajíčkem. Mimo to pokračuji i nadále v archivním mapování českého hudebního undergroundu před rokem 1989 a samozřejmě se chystají i nějaké věci, které jsou zatím ve fázi pouhých plánů.

Teď trošku jinam. Asi nejznámější kapelou Guerilly, a z hlediska děni na české nezávislé scéně celkově i jednou z nejvýznamnějších českých kapel vůbec, jsou DG 307. Jak jste navázali spolupráci s nimi? A taky. Dégéčka byla jakýmsi souputníkem a významově řekl bych neméně důležitým a zajímavým uskupením, jako dnes mnohem slavnější Plastic People of The Universe (PPU). Proč si myslíš že DG 307 pak po 89. roce nikdy nedosáhli takové té pozice až šíleného kultu a popularity právě Plastiků, ale zůstaly stále své a řekl bych i zcela nezávislé?

Co se týká DG 307, tak na rozdíl od PPU to bylo jednak emigrací zakladatele Pavla Zajíčka. Jeho odchodem byla přerušena trochu kontinuita a také (a to i po jeho návratu ze zahraničí v roce 1992) hudba nebyla nikdy Zajíčkovou prioritou. Navíc, kapela nehraje nijak často a DG 307 vlastně ani nejsou stálým týmem, jako PPU s více či méně stálými hudebníky. PPU dokázali překonat i vzájemné mezilidské problémy a fungují dnes spokojeně jako, i když ne zcela klasická, ale přesto rovnoprávná rocková kapela. DG 307 jsou ve své produkci spíše jakýmisi poutníky a také podstatně víc se vyvíjejí. A zatímco PPU svůj umělecký skelet, vybudovaný ještě Mejlou Hlavsou v podstatě nikdy neopustili a tedy posluchači víceméně vždy dostanou to, co čekají, u DG 307 tomu tak není. Tam naopak záměrně došlo k rezignaci na návaznost na předrevoluční "hitový" repertoár (až na nepatrné výjimky). Dalším ne zcela zanedbatelným momentem je duševní rozpoložení Pavla Zajíčka, který v případě výkyvů může celou kapelu znehybnit a paralyzovat na neurčitou dobu. Ovšem toto je jen můj pokus o interpretaci, možná je všechno jinak.

Může Guerilla prozradit i nějaký svůj vydavatelský sen? Třeba kapelu, která vás strašně baví, ale už je o ní postaráno jinde? A tady nemyslím jen spolky domácí...

Asi neodpovím, jak by se čekalo. Jsou samozřejmě kapely, které bych vydal strašně rád. Ony ale třeba nejsou schopny ve studiu podat takový výkon jako na koncertě, případně je do toho studia ani nedostrkám. To je příklad třeba brněnští Idiot Crusoe. Jiné zase nechtějí svou hudbu, z mně nepochopitelného důvodu, prezentovat jako třeba Posádková hudba Marného slávy. Ale průběžně se potkáváme a vždy se pokouším zjistit, co je v této věci nového a rozhodně se nevzdávám... Jinak vydavatelské sny nemívám. V podstatě to je živelný proces, který za sebou zanechává poměrně širokou stopu pro budoucnost. A to je podle mě i největším přínosem mé vydavatelské i ediční činnosti.

Ještě odběhnu úplně jinam. Ty jsi znám taky svou publicistickou a novinářskou činností. Zabýváš se tím stále?

Spíš okrajově, není moc kam psát a toho času mám kvůli svému zaměstnání celkem málo, takže se ho dnes snažím vyplnit spíše četbou, než abych sám psal. Literaturu pro sebe považuji za ještě přitažlivější, než hudbu, takže spíš sleduji, co píší mí psaví přátelé, mám i několik dalších literárních oblíbenců a celkem i vytříbenou knihovnu.

Tak a jdeme do finále. Závěrem dvě mé tradiční otázky. Můžeš zde vyjmenovat své nejoblíbenější a nejvíce inspirující kapely, labely, umělecké osobnosti vůbec?

Pro mě není takové Best of ani možné. V mé sbírce CD totiž lze vedle sebe najít kompletní diskografie třeba Motorhead, Nick Cave, Patti Smith, P.J. Harvey, Bjork či Black Sabbath, takže ten rozptyl je značný. Chladným mě nenechává ani jazz či vážná hudba, rád mám i blues a gotický rock. Z české scény považuji za nejgeniálnějšího umělce Mejlu Hlavsu. Předpokládám, že kdyby žil za svobodnějších podmínek, jeho postavení ve světě by bylo nepochybně srovnatelné třeba s Lou Reedem či Davidem Byrnem nebo Brianem Enem. I když kdo ví, možná právě ten tlak z něj "vymačkal" to nejlepší. Samozřejmě se mi líbí kompletní tvorba Pavla Zajíčka, ale třeba i Vladimíra Václavka, Oldřicha Janoty či Karla Vepřeka. Z rachotících bandů jsem velkým fandou skupiny Píča Jirky Popela. A vůbec, jsem také fandou všech kapel, které vydávám a všech těch, které mi mají co říct a vlastně stále patří k jakémusi klasickému českému undergroundu, řekl bych té "klasické" historické řady. Neboť undergroundem jsou dnes nepochybně také všechny ty okrajové žánry metalů, hc i punku, hip hopu a podobně.

Samozřejmě nemohu opomenout Ivana Jirouse, Magora, který mě ovlivnil po všech směrech, ale zejména v tom, že člověk VŽDYCKY může dělat, co chce, bez ohledu na to, co se kolem něj děje... Nemáš co číst? Tak si něco napiš! Nelíbí se ti žádná hudba? Tak si nějakou zahraj! Není nikde žádný koncert? Tak si nějakej udělej! A takhle jednoduše, když se zařídíš, může ti být v podstatě jedno, v jakém hnoji žijí ostatní kolem tebe. I když v tom hnoji je teplo a nikdo ti tam neleze.

Je ještě něco, na co jsem se nezeptal a vy by jste chtěl dodat, či říct?

Chtěl bych říct, že si velmi cením všech mladých - a pochopitelně i "starých" - lidí, kteří nerezignovali a snaží se něco dělat. Je jedno jestli hrají v kapele, aktualizují internetové stránky, píšou nesmysly anebo jezdí za muzikou. Hlavní je, že jsou aktivní v době, která každou aktivitu na nekomerční bázi považuje za podivínskou a směšnou, a oni si dokáží vybudovat a uhájit svůj svět navzdory tupé globalizaci všude a všeho kolem.

Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.

Diskuzní fórum

long summer dress (14. 04. 2013, 03:31) white plus size summer dress

best post. I has been collection in my blog.

http://www.frommarket.net/

white plus size wedding dresses (16. 11. 2012, 03:18) one shoulder long dresses

Great. found your site on google search.

http://www.noondresses.com/

Máňa (29. 03. 2006, 23:38) THX

Velice dobré počteníčko s velice osobitým chlapíkem.S jeho názory se takřka ztotožňuji a přeji mu další úspěšné guerillí počiny.Doufám že se mu ty Idioty a Posádkovou do toho studia podaří nakonec dotlačit.Obě bandy znám osobně a nevydat je by byla velká škoda.Ještě jednou díky za to co děláš.

alois (04. 03. 2006, 12:42) alles gute

skvely rozhovor, diky... tesim se na nove houpaci kone

Polífka (01. 02. 2006, 15:29)  

Dík Tvému úsilí si člověk může občas přečíst i něco normálního.Jen těch narozeninovejch večírků je opravdu škoda. Mnoho pozdravůTobě i všem společnejm známejm.

T. (29. 01. 2006, 22:42) Fakt dík.

Takovejchle rozhovorů víc...

leporelo (27. 01. 2006, 15:08)  

skvělý rozhovor, je vidět že Lábus má co říct... na něm je obzvláště obdivuhodný, že nezastydl jen na tom starým (byť skvělým) undergroundu, ale vydává i současný "progresivní" kapely jako Do shaska nebo Skrytý půvab byrokracie - na ty se fakt těším - stihne se to vydat do prázdnin? a budou zase legendární birthday party?

Lábus (24. 01. 2006, 20:39)  

Samozřejmě, že jsem na spoustu věcí, ale zejména lidí i kapel zapomněl, což si člověk uvědomí vždycky, když už je pozdě, tak alespoň v duchu znova všechny zdravím a potkávám. Nicméně rozhovor připisuji Magorovi, Čuňasovi a Mejlovi...za to, že jsem je vůbec mohl potkat… Srdečné pozdravy do Pardubic posílám samozřejmě taky, obzvláště Mirkovi Papežovi, to je tahoun! A díky za podporu všem: keep together! Lábus

joe (23. 01. 2006, 22:06) Ať žijou máničky!!

Po dlouhý době pěknej rozhovor s normálním člověkem.

rum (23. 01. 2006, 20:48)  

jedna strucna veta: lábus je nejspis velice fajn typek. nedavno jsme se o nem bavili, ze diky nemu "underground" dal zije. neznam ho osobne, ale symbolicky posilam pozdrav. dik za skvelej rozhovor! taky vyrizuju timto i pozdrav od oldy basty, mirka papeze a dalsich, kteri mi o tobe vypraveli. hodne stesti a hodne dalsich skvelejch projektu.

karel (23. 01. 2006, 20:35)  

Respekt... k těmhle stárnoucím houním cejtim bez ironie velkou úctu.