O radostech i strastech provozovatele příjemného obchůdku a on-line shopu s alternativní muzikou a kulturou jsme si přes mail povídali s provozovatelem krámku Polí pět a stejnojmenného labelu - Josefem Jindrákem. Jedno je při tom jisté. Nebýt nadšenců jako on (a naštěstí v tomto Josef rozhodně není jediný), dostávali bychom se my všichni ostatní k alternativní kultuře mnohem hůře a s většími těžkostmi. Webovou stránku obchodu s muzikou, literaturou, triky a dalšími věcmi najdeš tady: www.polipet.cz.. Fyzicky můžeš moc příjemný krámek pro alternativu Polí pět navštívit v Praze 2, Dittrichova ulice 13. Josefa potkáš s jeho distrem také na mnoha festivalech a koncertech, zahlédnout jej můžeš také v jeho domovské kapele Skrytý půvab byrokracie. Následující rozhovor je pak o všem výše uvedeném.
Takže začněme tvoji vydavatelskou sférou. Co vše už jsi na Polí pět vydal a můžeš tady stručně o každé vydané nahrávce pohovořit a tak trochu ji představit?
Ke dnešku je to už šest titulů a další jsou na spadnutí. První byla Postižená oblast – zapadlí alternativci z Mělníka. Jejich muzika hodně koresponduje s tradicemi žánru a hodně se jim daří v pomalých tempech zhudebňovat kvalitní české básníky (Wernisch, Hanzlík). Ze srandy tomu říkám odlehčený MCh Band.
Silly Filip je jednočlenný studiový elektronický projekt. Jakoby byl odkaz Plastic People nahlížen přes brýle hard core tekkna a hip hopu.
Monology Adolfa Hitlera jsou DVD film. Je to loutkový dokument o A.H. vlastními slovy. Velmi ulítlá záležitost, ale s kvalitním dabingem. Mám ji moc rád...
01 vyhráli loňskou Malou Alternativu, takže se o tom něco psalo. Hrají příležitostně, hlavní slovo má poezie, ale je to na hranici autorskýho čtení a improvizingu s mnoha přesahy. Zcela ojedinělé.
Cermaque je vlastně čistý folk. Jakub je velmi talentovaný a s velkým přetlakem toho dělá více než bývá běžně zvykem. Tahle deska má samozřejmě lecjaké mladické nedostatky, ale věřím, že pokud toho Kuba nenechá, bude to důležitý debut (v opačném případě mé šlápnutí vedle).
Poslední je zatím Květoslav Dolejší, jedna z mých nejmilejších desek, kterou mu vydali loni kamarádi, ale nebyli schopni dále šířit, tak jsme se dohodli na licenční reedici. A pár slov k tomuto? No je to kongeniální spojení pokleslých melodií, indie rocku ala Pixies, lo-fi a DIY estetiky, hardcorové nasranosti, poezie běžného života a dadaismu v jednom.
A co tě vlastně přimělo, že jsi krom vedení krámku s alternativní kulturou začal i sám působit jako vydavatel?
To bylo samosebou v plánu už od začátku. Polí pět nikdy nemělo být "jen" prodejna, důležitý jsou i aktivity okolo a hlavně lidi co ke mně chodí. Ovšem první věc jsem udělal až po půl roce činnosti, přeci jen holá existence byla důležitější...
Ty vydané věci v Polí pět, to je všechno okruh lidí, které znáš, nebo si se k těm interpretům dostal i nějakou jinou cestou?
Tak to je různý – 01 jsou vyloženě z mého okruhu (hraje tam Roman Kolliner od nás z kapely a jeden z disků byl nahrán přímo v prostorách Polí pět), to samý Jakub, který natočil "Monology". Postižená oblast si mě našla sama a vlastně učinila prvotní impuls, abych edici už konečně rozjel. Silly Filipa jsem "přetáhl" (ale v dobrém a s jejich souhlasem) Bleeding Ear (http://bleeding.webz.cz/), když se náhodou stavil na krámu s dotazem, jestli bych posléze nahrávku nedistribuoval. Jakub Čermák je kamarád hlavně z okruhu Romana Kollinera a myslím, že ta deska byla potřeba vydat i za cenu, že se mi s tím folkem leckdo vysměje. A Slávek je můj velký kůň, propaguju ho už dlouho, takže se známe už nějakou dobu a tohle bylo logické vyústění.
Hele a ty parádní kartónové obaly na tebou vydávané CD dělá kdo? Ty sám, nebo máš i nějaký tým pomocníků? A jak tě vlastně právě tyhle obaly napadly a proč zrovna ony?
Na to mě přivedl Martin Vocel, který to vymyslel pro Ruce naší Dory. Takže jsem jen přejal model. Musím si to nechat dělat na zakázku v továrně vždy v poměrně velikých sérií mnoha set kusů a taky je to dvakrát tak dražší než standardní umělohmotná krabička. Chtěl jsem. aby se ta edice odlišovala a byla nějak jednotná, takže se to vyplatilo. Vyhovuje mi, že ji mohu pak ručně polepovat, takže hand made je přiznáno, ale zároveň to už působí "profesionálně".
Jsi provozovatel krámku i vydavatel. Zajímáš se taky o další dění v muzice a sám si hledáš kapely a projekty, které by jsi pak sám vydal? A máš pro nás takto i nějaký tip na zajímavý objev poslední doby, ať již jde třeba o věci, které sám nabízíš nebo i mimo obchod?
Ono se toho děje hrozně moc a snažím se to sledovat, ale jsem samozřejmě omezen svými možnostmi. Se spoustou lidí jsem v kontaktu, ale necpu jim rovnou, že musí vydávat u mě. Každý má svůj pohled na věc. Někdo si to prostě raděj udělá sám a mě dá album "jen" do distribuce nebo leckdo čeká na "solidnějšího" vydavatele. Rozhodně to nechci lámat přes koleno a nakonec vztahy kapela/vydavatel by měli být nadstandardní.
A objevy? To je možná silný slovo, taky si na hodně věcí zrovna nevzpomenu – zajímavý je Jindra Holubec, stejně tak aktivity kolem KlangUndKrach, Marbulínkova sestřička s nejmilejší drůbeží, Dva anebo polští Kot, kterým jsme udělali v Praze koncert.
Provozovat krámek s alternativní kulturou jistě není nijak lukrativní podnikání ani když se tak děje v Praze, kde je potenciálně větší okruh zákazníků než jinde. Uživí tě tedy Polí pět nebo jde spíše o splněný sen a koníček, ke kterému ale musíš přivydělávat peníze i jinde?
Je to boj. Jde sice o splněný sen, ale mám dvě děti a musí se skloubit obživa a zábava, která je zároveň prací. Má to svý výhody i nevýhody. Polí pět mě plně vytěžuje, kdybych začal chodit do další práce, tak už by se to projevilo na provozu. Takže raděj volím mírnou chudobu. Prodávání na akcích je existenční nutností, když jsem firmu rozjížděl tak bez brigád by to nešlo. Polí pět je ještě mladá firma a věřím, že se to rozjede do nějakých lidštějších měřítek. Zatím tomu vše nasvědčuje. Ovšem kdyby to mělo zůstat jako dnes, tak nemohu do konce života dětem vysvětlovat, proč pořád nejsem doma, nemáme auto, nejezdíme na hory, nemáme hezké oblečení a bydlíme v 1+1. S mým zaměřením to ani nikdy mít asi nebudu, ale rád bych se dostal aspoň na dvě třetiny průměrnýho platu v republice a zaměstnal na půl úvazku dalšího člověka. Kdyby to nemělo dlouhodobě jít, tak nelze stále třít hubou o zem a musel bych se nechat normálně zaměstnat. Zatím se daří a doufám, že se temná možnost nenaplní.
Když už jsme u těch zákazníků... objevili už tě také turisté z jiných měst a s ciziny? Ti, kteří se v alternativní muzice vyznají musí být z nabídky Polí pět určitě příjemně překvapení...
Cizinců není moc, ale chodí. Mají dokonce z webu vytištěný barevný mapičky a seznamy co přesně chtějí. Speciálně jsem otevíral v neděli jen pro Keiji Haina – japonskou legendu experimentální scény. O tom bych chtěl někdy napsat reportáž – vůbec jej nezajímaly hvězdy ala Už jsme doma apod. – neomylně sáhnul po věcech co dobře znal (DG307) a pro sebe si objevil třeba Čočku a další skoro neznámý kapely. Hodně dobrých věcí kupují jen cizinci, jakoby doma nebyl nikdo prorokem. To se projevuje i u výtvarných publikací. Kateřinu Šedou, Jána Mančušku nebo Tomáše Vaňka si snad žádný Čech nekoupil...
Mimopražští si mě našli celkem rychle, často i nějaký věci posílám poštou. Je fakt, že právě pro nepražany je návštěva Polí pět malým svátkem a je příjemné je obsluhovat, neb se ta jejich nálada přenese i na mě a člověk má pak pocit, že to má smysl...
Obchod Polí pět působí skoro až jakousi domáckou a hodně pohodovou atmosférou. Kolega Honza Binder mi třeba vyprávěl, že vždycky přijde, dá si čaj a pak třeba i celé odpoledne poslouchá desky a nechává se vést i tvými radami. Chodí takových lidí hodně? Myslím původně "zákazníky" s kterými jsi už ale časem navázal něco jako přátelský vztah?
Atmosféru sám moc posoudit nedovedu. Snažím se všemožně krám vylepšovat, ale není moc času ani peněz, takže to nakonec opravdu vypadá jak u mě doma – jednoduché funkční zařízení a hodně knih, CD, LP... Samozřejmě na návštěvníky kladu největší důraz. Jsem rád, když někdo přijde, když lze prohodit nějakou větu (ono je to většinou obráceně) a nejvíc se dozvím právě od lidí, kteří ke mně chodí. Když je někdo fanoušek nějaký kapely, těžko mohu o jeho hudbě vědět víc než on... Dokonce mě zákazníci zdarma zásobují anglickýma časopisama, který mají předplacený (Wire, Plan B) a po přečtení jsou pro ně zbytečný. Takže člověk hrubě zůstává i ve světovém obraze.
Lidí jako je Honza nechodí zase tak moc, ale rozhodně není jediný. Ve chvíli, kdy s někým strávím ročně mnoho hodin, ten vztah logicky nabývá až přátelských rozměrů. Je to sice pořád vztah prodavač/zákazník, nemám dost času, abych se s nimi mohl potkat i někde jinde, ale znám je jménem, kafe nabídnu automaticky a když dojdou drobný, nechám je s důvěrou samotný na krámu a jdu rozměnit...
Když jsi do toho všeho původně šel, měl jsi jistě své ideje a představy. Jak se na Polí pět díváš nyní, když už můžeš hodnotit přímo z praxe? Co tě na Polí pět dnes nejvíce těší? A jaká byla naopak největší zklamání, s kterými ses v praxi setkal?
Já jsem "v oboru" působil už osm let, takže jsem dobře věděl do čeho jdu a co a jak asi bude následovat. Jistota, že to ale bude fungovat, nebyla žádná. Vstupní kapitál jsem neměl. Takže mě nejvíc těší, že to šlape podle plánu, že faktury jsem schopen splácet včas a že chodí nový lidi. Trochu jsem podcenil čas, který mi žádný nezbývá.
Největší problém nastal se zlodějema, který s normálním zákazníkem nemají nic společného. Pořád jsem měl pocit, že u mě přeci slušný zloděj krást nebude, že si to nechá na ty nadnárodní firmy. Omyl. Zloději kradou tam, kde je to nejsnazší a montovat do zlodějny nějakou slušnost je nesmysl. Musel jsem nainstalovat kamery s webovým záznamem, takže už je pokoj, ale stálo mě to šílený peníze. Zloděj se pozná i bez kamery, to ti řekne každý zkušený prodavač, ale já neměl žaludek někoho vyhazovat z krámu jen kvůli podezření. Teprve kamery a záznam mi daly pádný důkaz, abych se mohl chovat tvrdě.
Teď jinam. V jedněch novinách jsi se vyjadřoval ve smyslu, že pro některé lidi jsou už nepřijatelné i labely, které fungují jako nezávislé a s DIY etikou, ale pořádají třeba také koncerty ve velkých sálech a jejich desky jsou prostě hodně vidět. Znamená to tedy, že se v undergroundu s takto vyhraněnými názory setkáváš často? A řešíš ty sám nějak osobně a máš nějakou hranici, co je ještě v této fázi přijatelné pro tebe a co už je řekněme komerce?
To bylo trochu jinak. Novinářskou zkratkou se mi dostalo do úst něco co jsem neřekl a ani si to moc nemyslím – ano, teoreticky někomu Silver Rocket mohou připadat jako establišment, ale já nikoho takovýho neznám. V souvislosti s tím článkem šlo o to, co je ještě samovydavatel a co ne a Silver Rocket už byli vyřazeni do kolonky zavedených "profesionálů". To ale s establishmentem nemá nic společného...
Já sám to nějak řešit musím – komerce mě nezajímá, ale částečně se jí musím přizpůsobovat, abych mohl přežít a podporovat tu "nekomerci". Prodávám tedy třeba Coelha nebo i Harryho Pottera (ten se mi ale zrovna moc nevyplatil – mám jej do teď a budu zlevňovat). Takže to má i směšný důsledek - chci vydělat na komerci a ona vydělá na mě. Ale často nějaké babičce na Vánoce objednám co potřebuje pro příbuzenstvo jako dárky a je mi jedno, že je to Vieweg apod.
Polí pět slouží i jako distributor nosičů různých méně známých kapel, pro které je toto jedna z mála možností, jak dostat svou muziku mezi lidi. Stalo se ti už ale, že jsi musel některé kapele, nebo umělci říci: sorry, ale tohle já distribuovat nebudu, protože...?
Ale ano, nelze brát do distribuce úplně všechno. Přeci jen nemám neomezenou kapacitu skladu a když to má být ležák a ještě si za tím nestojím, raděj titul odmítnu.
Další zajímavou činností Polí pět jsou občasné koncerty a autorská čtení. Jak to při nich vypadá? Když jsem byl v krámku, bleskla mi hlavou otázka, jak se vlastně na nevelkém prostoru zaplněném spoustou desek, cédéček a jiných věcí všichni vejdou?
Ten prostor není velký – ale ruku na srdce, kolik přemlsaných lidí vůbec na něco chodí. Když přijde 15 posluchačů, je to příjemná atmosféra a je plno. O moc více se jich na krám stejně nevejde (na Zajíčka bylo cca 30), ale často bylo i méně. Kdyby přišel jen jeden zájemce, bylo by to asi trapné, ale vždy má smysl cokoliv dělat třeba jen pro pět lidí, kteří mají opravdu zájem než pro plný sál, který se nudí. Jde o komorní záležitosti, vystupující jsou většinou nadšeni až intimní náladou. Musíme si zvykat, že leccos ocení jen několik lidí, vlastně elita...
Ty občas jezdíváš prodávat i na festivaly, loni jsme se potkali třeba na bohnickém Babím létě nebo na Eurotrialogu v Mikulově. Plánuješ podobné výjezdy i letos? A jak vlastně tyhle fesťáky prožíváš jakožto návštěvník, který se musí věnovat především svému stánku. Užiješ si třeba i muziku a festivalovou atmosféru?
Je to především práce a někdy i dřina, letos už jsem leccos objel, těším se na Krákor, na konci prázdnin opět do Mikulova, Babí léto, Alternativa, snad zase i Stimul... Ale ta atmosféra je příjemný bonus, ty akce jsou takový selektor, lidi jsou naladěný na podobnou vlnu a moc blbců tam nepotkáš... V podchodu metra bych moc prodávat nechtěl. Ovšem taky se na fesťácích vzdělávám - aparatura je dnes dost silná, takže se hudbě nelze vyhnout. Leckdy je to jediná příležitost, jak si něco poslechnout, neb samotnýho by mě to pustit nenapadlo.
Na fesťácích je to určitě jiné prodávání než na krámku. Už jen pro to, že se tam lidi motají pod různými vlivy a podobně.... Máš z takových chvil třeba i nějakou pozoruhodnou, úsměvnou nebo naopak spíše smutnou vzpomínku?
Ó jé, smutnou snad ani ne, veselých by se našlo jistě více, ale nějak si moc teď honem nevzpomenu... Často se stává, že si chce někdo na poslední chvíli koupit něco na památku, ale zbývá mu jen 72,- Kč, takže se hledá co by se do toho mohlo vejít, ale aby to nebyla moc velká kravina. Nebo jednomu člověku prodám tu samou věc několikrát, neb ji vždy ztratí...
Srandovní je určitá sorta zákazníků, která v domnění, že přišla k nějakému trhovci dává dotazy v domnění, že mě uvedou do rozpaků – chtějí třeba Tuxedomoon, první desku Tornáda Lou a podobné méně tradiční věci a pak je zábavné je pozorovat jak pomalu vycouvávají, když jim požadované věci ukážu.
Ty krom všeho toho, o čem jsme se bavili dosud, hraješ také v kapela Skrytý půvab byrokracie. Nemohu se tedy nezeptat, jak to s kapelou v současnosti vypadá?
Tak to víš, hraje se, zkouší se, podivné klipy k živýmu hraní vznikají, ale kvůli náročným zaměstnáním spoustu nabídek na koncerty musíme odmítat a rve mi to srdce... Často se i ty koncerty propojují s Polí pět – hraju a zároveň rozbaluju stánek...
A na závěr zpět do krámku. Můžeš prozradit nejbližší plány, co se u Polí pět chystá nového?
V nejbližších dnech/týdnech vydám další Jakubovo DVD s jeho obskurníma prvníma dvěma undergroundovýma filmama, připravuju kompilaci zajímavých méně známých kapel (něco jako jsem dělal pro polský časopis Czas kultury), v reedici chci udělat "Acta Philosophica" od Skrytýho půvabu byrokracie, dohodlí jsem už s Markantním úbytkem mechanických krtků... Na podzim se chystá na krám úspěšná akce s pokračováním čtení Snů SdCh – vřele doporučuji. Ostatně SdCh je můj kmenový autor – oslovili nás organizátoři Komiksfestu a budeme u mě dělat další prezentaci jeho kolážového komiksu "Varléna". V plánu je i přímá (tedy levnější) distribuce vydavatelů mimo Českou republiku, ale to závisí na tom jak se zadaří. Budujou se nové lepší webové stránky, dokonce s vylepšeným on-line prodejem – ovšem to je všechno běh na dlouhou trať…
A na úplný závěr... Můžeš vyjmenovat pár tvých vůbec nejoblíbenějších kapel, labelů, autorů...?
Já věděl, že mě budeš chtít nějak dorazit, toho je opravdu hodně, hlava nic neudrží, no budu střílet od boku – jednoznačně nejlepší básník naší generace je SdCh, z těch zemřelých dávám přednost Janu Zábranovi, ze zahraničních autorů třeba Platonov a z filosofie Hannah Arendtová. Asi ale budeš chtít hlavně muziku – vyrostl jsem na Zappovi a Velvet Underground (potažmo PPU a Chadima), teď jsem zrovna poslouchal Philipa Jecka a Supersilent, moje sympatie má Silver Rocket a s nadšením jsem vzal do distribuce poslední dva filmy Jana Švankmajera.
Díky moc za rozhovor
Partnerem MusicZone.cz je AUDIOTEK MUSIC CENTER - music megastore.
